Pokud jsem dobrý člověk, nemůže se mi stát nic zlého, žejo

Všichni víme, jak to skončí. Tedy aspoň já vím, jak to skončí.

Nemám na mysli fatalistické úvahy, tedy aspoň ne právě teď, ale povídku. Napadla mě závěrečná scéna, ale nevěděl jsem, co by k ní vedlo, jaký by měla v celém textu smysl, nebo jaký smysl by měl mít text samotný. V hlavě se mi jen objevil osamocený působivý obraz bez kontextu. Jako obvykle bych k němu mohl vystavět spirálové schodiště giantické party, která se vymkla kontrole a zašla za hranice všeho, co je nám jako lidem drahé. Ale i ukázka excesivního hédonismu by měla mít nějaký smysl, něco by měla vyjadřovat, něčemu by se měla věnovat, na pozadí chaosu, alkoholu a drog by měla probíhat dekonstrukce nějakého tématu. Ten jsem taky neměl.

Začal jsem tedy přemýšlet pozpátku a od posledního výjevu totálního chaosu, který by rozžehl nebe nad Matičkou Metropolis, se prokousával k událostem, které tomu mohly předcházet a pořád se mi nedařilo přijít s ničím uspokojivým. Kandidát, který se ideálu blížil asi nejvíce, byl příběh o nahodilém, nelogickém, ale zcela úmyslném zlu.

Šlo by o frontální útok na přesvědčení, že když jsem více méně dobrý člověk, tak všechna nepřízeň osudu musí být jen zlá náhoda, jen souběh událostí zcela mimo mojí kontrolu, nebo mimo přímý úmysl kohokoli jiného. Věci se stanou. Ale co kdyby tomu tak nebylo? Co když mi někdo začne zcela úmyslně, i když bez jakýchkoli logických důvodů, ničit život? Mě osobně? Prostě-jenom-tak? Hodí si kostkou a padnu mu já?

Právě takový byl náčrtek příběhu, který mi rostl v hlavě jako krápníky: Dva protagonisté si náhodným losem vyberou svojí oběť – mladou ženu (tak to bude působit mnohem hůř) s tím, že chtějí zničit její emocionální i materiální jistoty. Používají přitom metody, které i když jsou morálně sporné, eticky pochybné, kruté a nevybíravé, jsou stále na bezúhonné straně legality.

Jde o ten úmysl a chybějící logiku.

Myšlenku libovůle osudu rozebíral film Sorcerer. Jeho hrdinové byli v obrovském nebezpečí a osudu stačilo jen aby naklonil jazýčky vah a řidiči náklaďáků by zemřeli v explozi nitroglycerinu. Nikdo se je nesnažil úmyslně odpálit, je konkrétně. Věci se jenom staly. Ale co když si vybere právě vás, není žádný důvod proč právě vás, ale od té doby se s vámi snaží vyjebat všemi dostupnými prostředky a nezastaví se před ničím. Jak se s tímhle může člověk, který navíc neměl žádnou velkou zkušenost s adverzitou, vypořádat?

To by byla docela ucházející kostra, ale nedařilo se mi na ní nabalit maso děje. Tak jsem to skartoval a přestal o tom přemýšlet.

Teprve článek o tom, že dnešní teenageři jsou mnohem méně hédonističtí než generace jejich rodičů (což nedává žádný smysl, via), restartoval proces budování.

Potenciální začátek téhle verze povídky jsem tu nedávno ukázal pod titulkem Vyměním všechna svá tajemství za pár lajků.

Začalo být jasné, že jediný způsob jak něco psát, je psát o něčem osobním. Jak psal HST ve FALILV If a thing like this is worth doing at all, it’s worth doing right.

Úhel se změnil, nesoustředí se na posly ilogického zla, ale na pocit odcizení, zkušenostmi vypěstované misantropie a latentní nenávisti. Hrdinové jednají s ostatními tak, jako se zdrojem nebezpečí. Je to dáno jejich zkušenostmi, které je přesvědčily, že se jim nemůže dostat ničeho dobrého a když se byť jen trochu odhalí, někdo toho zneužije. Nakolik je jejich představa kanibalistické společnosti reálná a nakolik si ji přivodili sami, je otázka, kterou bude třeba zodpovědět. Výsledek je nicméně takový, že se společnosti za každou cenu vyhýbají nebo se jí snaží zničit.

Takže teď mám začátek, konec i celkovou náladu, ale pořád nevím jaký by měl být děj, v čem bude spočívat konflikt a jeho rozřešení? A jak do toho bude pasovat ona scéna, kterou to všechno začalo? To také není jisté.

Ale na tom nezáleží, protože jako skoro každou předcházející povídku, ani tuhle nedopíšu.

+1: Článek o uvadajícím hédonismu mladé krve obsahuje skvělou větu „Online, everybody else is always happy, good-looking and at a party“, která sedí.