Rád bych volil, ale ukázalo se, že nejsem občan

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2013 seděl v baru TAB a říkal barmanovi, že když slyším jméno Zeman, vybaví se mi rok 2018. Od té doby ale uplynula spousta času, bar TAB už dávno neexistuje a situace v Republice začala hořknout, na scéně se objevily karikatury, obchodníci se strachem a protofaštisti kryjící se pod velice chatrnými maskami. Éra Zemanova prezidentství je érou pomalé spirály do náručí psychotického šílenství a on na tom nese svůj podíl viny. Před pěti lety by představa člověka, který se krčí ve sklepě s poloautomatickou osmapadesátkou, třese se strachem a blábolí o armádě imigrantů, která požírá naše děti a manželky vcelku, zatímco na Hradě vlaje černá vlajka ISILu, by zněla naprosto směšně. Ne teď. A s každým dalším dnem je méně a méně komická.

Kam jsme se to jenom dostali? Jak?

Zdá se to tak dávno. Ani si nepamatuji, kdy zanikl bar TAB. 2014? Možná. Vybavuji si, že se přesunul na loď, která se vzápětí potopila. Mohlo jít o pojišťovací podvod, nebo také silný symbol nadcházejících roků a jediný rozumný způsob, jak se s nimi vypořádat. V té době mi to ale nedocházelo. Pamatuju se, že jsem v TABu seděl pár dnů před finální zavíračkou s tím, že jdou offline jen na pár měsíců a pak zase otevřou brány všem opilcům hledajícím svobodný přístav na jednu noc. Neptal jsem se na podrobnosti, nepřišlo mi, že je to třeba, zdálo se nevyhnutelné, že zase musí otevřít a zase se musíme vrátit na stejnou výšinu jako dřív.

V těch posledních dnech se v TABu zbavovali zásob a míchali koktejly za jednotné ceny, nezáleželo na ingrediencích, jeden drink, jedna cena nastavená tak nízko že bylo fiskálně nezodpovědné této nabídky nevyužít a celý večer nepít exkluzivní rum za dumpingové ceny.

Potom, co jsem odešel před hlavním náporem expatů a cizinců, kteří TAB drželi nad vodou, bar zmizel. Občas jsem procházel kolem a díval se, co se s podnikem děje. Dva měsíce, nic, tři měsíce, nic. Zmizel a zanechal po sobě díru, kterou prosakovala zvláštní forma šílenství. V následujících rocích jsem chtěl najít další svobodný přístav, ale nikde to nebylo ono. Magie byla pryč, nenávratně zmizela.

Teď, o pět let později máme konečně šanci se Zemana zbavit, můžeme staré zlo jednou definitivně odříznout od tepu společnosti a relevance.

Skoro není podstatné kdo ho vystřídá, jestli to bude Drahoš, Horáček nebo někdo jiný, hlavní je, že to bude někdo jiný. To je teď cíl naší mise. V prvním kole ho není možné porazit, opozice je příliš roztříštěná. V prvním kole musíme jen vytrvat, jen se nenechat zdecimovat, nejdůležitější je odřeknutí prostředků nepříteli, první kolo je jen bitva za to, abychom mohli provést rozhodující úder, úvodní baráž, než vyběhneme se zákopů.

Já plánoval vyběhnout v první linii a přesně ve 14:00 vrthnout do volební místnosti jako první a začít manévr.

Ale velice brzo se sen začal rozpadat.

Došlo mi, že mám propadlou občanku.

V pravidlech hry se psalo, že se člověk musí prokázat platným občanským průkazem. Platným. Podíval jsem se na ten svůj, kolonka „platnost do“ naznačovala datum hluboko v minulosti. Byl jsem pořád technicky občan? Pravděpodobně ano. Tedy nikdo se mě nikdy nesnažil přesvědčit o opaku. Nikdo mě nechtěl vyhostit ze země, i když to se může brzo změnit. Když se splní sny nacionalistů a populistů, tak každý, kdo se neprokáže nepřerušovanou rodovou linií, která vede přímo ke Karlu IV., ztratí občanství.

Můj Nový doklad už nějakou dobu ležel ve skříni na nějakém úřadě. Musel jsem ho dostat, za každou cenu. Okamžitě jsem vyrazil, nedíval jsem se, jestli tam mají skutečně otevřeno, musel jsem to risknout, pokud jsem měl nějaký čas, tak ho nebylo možné ztrácet.

Tam, odkud pocházím, se vyplatí cestovat jedině na kole. Je tak možné používat zkratky přes nekonečné husté lesy, kterými se klikatí sítě rozbahněných pěšinek. Pro jezdce, který se nebojí pádů, je to z důvodu bizarní struktury komunikací mnohem rychlejší než všechny alternativní způsoby přepravy.

Lesy byly potopené do temně šedé mlhy, plné nekonečných polomů, stromy zlámané jako párátka, vytrhané ze země, mělké koláče kořenů vyvrácených smrků se klenuly až tři metry vysoko, jeden kmen vedle druhého, za bouří musely padat jako domino.

Nebyl čas na pochmurné znamení a předzvěsti, které dávalo okolí. Stejně jsem na to nebyl. Hnal jsem se tou krajinou, na kterou už dlouho nikdo nesáhl, co největší rychlostí, často jen klouzal bahnem a starým listím, brzdy pevně sevřené, klouby prstů doběla a doufal, že udržím kontrolu nad kolem. Cíl byl jasný a nebyl čas.

„Svině,“ zaklel jsem před úřadem. V pátek zavřeno. Ale ne jenom tak, na rozpisu hodin byl pátek uveden, jen hodiny byly přelepené bílou páskou, jako kdyby se mi sám osud vysmíval.

Co teď?

Chtěl jsem se Krále Svině zbavit tak intenzivně, že jsem plánoval přísahat nevědomost, porušit pravidla hry a dostat svůj lístek do krabice za každou cenu. Ale proč se zastavovat zrovna? Když už překročím dohodnuté limity, proč rovnou nevzít velkorážní pušku a neprovrtat mu hlavu? Určitě by se dal dohodnout pakt s novým prezidentem, že mi za pár let dal amnestii, výměnou za polovinu honorářů od televize, která bude dost nemorální na to, aby z vraha udělala další celebritu. Existuje pro to precedent, tak proč ne?

Ale nakonec to neprošlo. Nemohl jsem volit. Zemana ohrozila jen polonahá aktivistka a zůstal bez újmy. Pokud tedy nepočítám tu kyselinu, která ho rozežírá zevnitř.

Zklamal jsem a zklamal jsem sám sebe.

Pokud za rok budou na každém rohu viset obrazy napolo mumifikovaného Zemana, který byl referendem vyhlášen Věčným Prezidentem a Nositelem Světa, a v ulicí pod jeho prázdným pohledem bude probíhat rutinní pouliční poprava, bude to částečně moje vina.