Zablokován

Nemám problém s blokováním lidí na twitteru. Sám tak většinou činím bez zášti a z víceméně banálních důvodů. Byl bych uražen, kdybych někomu nestál ani za to najít příslušné menu a stisknout tlačítko „zablokovat uživatele“¹ .

Jde o můj čas a nechci, aby se na mě neustále valily stupidní kecy. Blokování a ztlumení je (vedle prostého výběru koho sledovat) nástroj jak formovat podobu timeline dle vlastní touhy. Twitter činí vlastní rozhodnutí a algoritmicky upravuje timeline za účelem maximalizace engejdžmentu. Když rozhodl, že lajkované tweety budou prezentovány uživatelům, z blokování se stal nepostradatelný nástroj.

Většinou blokuji účty, které mnou sledovaní lidé vytrvale honorifikují retweety a lajky. Musk se drží na první příčce, pochopitelně (jeho eskapády se ke mně filtrují přes Existential Comics). Mezi další zavržené patří komixy a stripy, které jsou tak špatné, až se z toho dostávám do rozpaků.² Další skupinu tvoří lidé kteří byli nedílnou součástí určitých komunit, pak jim přeskočilo, ale jejich slova šílenství a pomatenosti z nepochopitelných důvodů mají v komunitě stále určitou váhu a na zádech těch příčetných se mi pak vytrvale dostávají do timeline. (Vím, jde o mlhavý popis, který by osvětlila jména šílenců, ale to jde proti smyslu blokování – chci, aby tihle blázni byli zapomenuti.) Když něco nechci číst a objevuje se to často, putuje to do seznamu zablokovaných uživatelů nebo slov.

Existuje ale určitá kohorta lidí, kterým blokování jde proti srsti. Pro ně představuje útok proti samotné svobodě slova, známku argumentační kapitulace a důkaz jejich nadřazenosti.

Tihle jedinci operují (například) takhle: Nějaká (například) žena vystrčí hlavu nad mantinel průměrnosti (například) svými progresivními názory, oni se k ní slétnou jako sršni a začnou s ní „argumentovat“. Do jejich rétorického repertoáru patří nadávky, urážky a výhrůžky. Když na nasazení těchto instrumentů žena, která je zažila už tisíckrát a dobře zná bzučení sršní, kteří chtějí útočit pod záminkou diskuze, zareaguje zablokováním, je najednou gangem prohlášena za nepřítele svobody slova. Jejich vřískání je jen požadavek trolla po privilegiu být poslouchán a brán vážně ostatními, nehledě na kvalitu jeho argumentů a bezohlednost zvolené taktiky.

Můj profil na internetu je mizivý a proto (naštěstí) s virtuálním lynčujícím davem mám jen okrajové zkušenosti & jejich vitriol jsem sledoval zpovzdálí.

Když o tom teď přemýšlím, Ronsonova kniha So You've Been Publicly Shamed se tomuto fenoménu částečně věnuje: Rozzuřený dav, který si do hledáčku vybral více méně náhodnou oběť, aby se jí pomstil za banální prohřešky, zostudil ji a za každou cenu ji zničil život. To pak už selektivní blokování nepomůže.

Bezvýznamnost má tu výhodu, že blokování je stále efektivní.

1. Ono stačilo, když jsem tweetoval od srdce a v prázdnu twittersféry volal o pomoc a s každým zvoláním ubylo několik sleďů.
2. A věřte, že vím o čem mluvím. Sám jsem vyrobil stovky legendárně tragických stripů, z jejichž pouhé existence je mi trapno a na čas byly spojenými národy považovány za formu mučení.