Werner Herzog
Asi takhle: Díval jsem se na několik dokumentů od Wernera Herzoga a musím říct, že z větší části stojí za pozornost.
Nedávno jsem tu psal o filmu Grizzly Man, který pro mě byl hlavně studií absolutního eskapismu & odtrhnutí se od společnosti. Od té doby jsem viděl pár dalších. Jedním z nich byl Into the Inferno – dokumentární film o aktivních sopkách a vulkánech. Tohle byl (IMHO) nepříliš zdařilý manévr. Připadá mi, že Herzog neměl dost materiálu & jen se snažil natáhnout stopáž. Filmu obsahuje část, která se zabývá Severní Koreou a pasáž o nálezech koster předků prvních lidí v Etiopii. Oba fragmenty jsou svázány vulkanickým tématem, ale vazba je to poněkud křehká. Jak říkám, připadá mi, že natahuje stopáž na 100 minut, aby z toho byl film, který mohl střelit netflixu.
Na druhou stranu záběry lávy proudící jako divoká voda nebo pyroklasitckých proudů, které konzumují všechen život, který jim přijde do cesty, jsou zcela omračující. Ta syrová a nespoutaná energie Země, tam by člověk mohl zmizet beze stop.
V blízkosti jednoho ze tří míst planety, kde je možné ve chřtánu sopky spatřit živou a bublající lávu, Herzog komentuje v duchu kosmicismu:
It is hard to take your eyes off the fire that burns deep under our feet, everywhere, under the crust of the continents and sea beds. It is a fire that wants to burst forth, and it could not care less about what we are doing up here. This boiling mass is just monumentally indifferent to scurrying roaches, retarded reptiles and vapid humans alike.
To je další věc, která mi přišla poněkud očividná (nebo komická, záleží na úhlu pohledu a úrovni cynismu): Herzog se snaží najít úhel na který může napasovat svůj trademarkový existencionalismus. Je mi jasné, že on je velice existenciální charakter, ale když se většinu času jen neutrálně dokumentuje pohřební hranice přírody, hromady lávy a prehistorických erupcí bez zmínek jakéhokoli hlubšího inherentního děsu bytí, pak existo-terror vyznívá celkem prvoplánově.
Ale co? Zas tak zlé to nebylo.
K natočení Inferna Herzoga přivedl výlet k Antakrtické sopce Erebus, který provedl o téměř dekádu dříve, kdy natáčel film Encounters at the End of the World.
Ten jsem taky viděl. V něm Herzog hledá zajímavé charaktery žijící na Antarktické kontinentě a snaží se poznat to, o čem sní.
Rozhodně nejde o dokument o roztomilých tučňácích klouzajících se na ledu (jak sám několikrát upozorní). Přesto k tučňákům zavítá. Ale tato exkurze má tak existenciální nádech, jak je jen možné.
Herzog si ve filmu povzdechne nad definitním koncem doby objevů:
It may be a futile wish to keep a few white spots on our maps, but human adventure, in its original sense, lost its meaning, became an issue for the Guinness Book of World Records. Scott and Amundsen were clearly early protagonists, and from there on it degenerated into absurd quests.
A dodá svůj pohled na zbytečnost a pomíjivost lidského snažení:
For this and many other reasons, our presence on this planet does not seem to be sustainable. Our technological civilization makes us particularly vulnerable. There is talk all over the scientific community about climate change. Many of them agree the end of human life on this Earth is assured human life is part of an endless chain of catastrophes, the demise of the dinosaurs being just one of these events. We seem to be next. And when we are gone, what will happen thousands of years from now in the future? Will there be alien archeologists from another planet trying to find out what we were doing at the South Pole?
Evokuje přitom katastrofismus, hluboký čas a hlubokou budoucnost a spekulace o našich památkách v tunelech vyhloubených pod severním pólem trochu zavání At the Mountains of Madness od H.P. Lovecrafta.
A co jinak? Těžko říct. Nic nemá smysl, za chvíli budeme všichni mrtví, tak proč se snažit, žejo. Nicméně Encounters at the End of the World mě bavilo. Šlo o neobvyklý & zajímavý pohled na nejnehostinější kontinent modré planety, která se v okamžiku stane hrobem naší civilizace.