Nic se už nezmění, vesmír je mrtev
Všichni dobře víme, že každý jogurt má pevně dané datum spotřeby, po kterém se z produktu kysaného mléka stane smrtící past plná bakterií. Náš vesmír je v tomto ohledu k nerozeznání od jogurtu—také má svou trvanlivost, po níž se stane nestravitelným a nehostinným pro život. Jenom ho nemůžeme vyhodit a koupit si jiný, fyzikální rovnice jsou nasáklé fatalismem a neobsahují ani náznaky druhých šancích. Vesmír chladne a chladne, hvězdy umírají a vyhasínají, černé díry se vypařují, galaxie se vzdalují a temnota nás halí do entropického kabátu.
Jak jsem včera naznačil, byl jsem na několika akcích, vždy s foťákem v ruce, pořídil hojnou fotografickou dokumentaci, kterou jsem buď plánoval hodit sem na k47čku nebo ji někomu slíbil, ale místo dne stráveném v darktable editoru jsem celý den prokrastinoval čtením o šílených konspiračních teoriích a sledováním videí o konci světa a konci reality jako takové. Všechno, jen abych se vyhnul povinnostem. Vyřídím to až někdy příště, možná zítra, možná za týden, někdy. Ale při pohledu vstříc terminaci jsem necítil nic. Žádnou existenční paniku, žádný děs, hrůzu nebo strach, když jsem sledoval proroctví o zániku a apokalypse ticha, nic. Vesmír zemře, žádná odezva, hvězdy vyhasnou, jen informace, hvězdy vyhasnou, nic.
Už dlouho obdivuji stoiky v jejich stoicismu, schopnosti se podívat zániku do očí a okomentovat osud jen lakonickou poznámkou, smrt, armageddon, konec světa, exploze slunce, zánik posledních hvězd, vypaření černých děr, tepelná smrt vesmíru, jen pokrčení ramen, všechno utrpení a bolest a zánik dávno započítané a zaúčtované, nic nás nemůže rozhodit. Chtěl bych být neochvějný jako oni, jako stoický juggernaut, nezlomný, připravený a smířený. Jestli existence dojde terminálního konce, tak co…
Když jsem poprvé četl o kolapsu nedokonalého vakua, zamávalo to se mnou, připadal jsem si jako nevýznamná loďka na hladině orkánového jezera, jako smítko prachu v hurikánu kauzality, ale postupně jsem se naučil krčit rameny a brát to jako fakt existence. Vzpomínám si, jak jsem se přes lety bořil do existenčního děsu při představě kosmu, který se buď zhroutí sám do sebe nebo se rozpadne na osamocené atomy oddělené eóny prázdny. Každý den byl plný hrůzy z neúprosnosti kosmu. Navenek jsem vypadal snesitelně, ale uvnitř jsem panikařil, jako když si skutečně uvědomíte vlastní křehkou smrtelnost. Jednu z nejhorších krizí jsem měl minulý rok přibližně kolem velikonoc, byly to dva nebo tři dny téměř beze spánku, kdy mě naplno trefila nesmyslnost existence a bezvýchodnost našeho snažení. Celé dny se mi v hlavě převalovaly scénáře budoucnosti a každý z nich byl strašlivý, žádný z nich, ani krátkodobě, nepočítal s lidstvem jako s entitou, které přežije nebo na které byť jen okrajově záleží.
Proto bych chtěl přijmout stoicismus jako průvodce existencí, nebo zemřít rychlou bezvýznamnou smrtí, protože jen mrtví jsou osvobozeni od hrůzy. Představa, že bych se stal jednou z nesmrtelných bytostí a přežíval v temném vesmíru a čerpal poslední zbytky použitelné energie v okolí umírající černé díry a čekal, až bude vyčerpána, je horší než neexistence.
Kdysi jsem napsal povídku Útěk z explodující planety, která končí právě v této situaci—hrdina se probudí na konci času, přežívající v kapsli rotující kolem černé díry.
„Co se děje?“ ptal se zmateně, když se probudil v prosklené kapsuli udržující životní funkce, která kroužila po spirálovitých oběžných drahách kolem jedné z posledních černých děr, které zbyly ve vesmíru poté, co vyhasly poslední hvězdy a pomalu se začínala rozpadat i samotná hmota.
„Tak už se asi nikdy neshledáme,“ řekl a plakal, protože věděl, že se stal poslední živou bytostí ve vesmíru.
Chci mít sílu smát se armageddonu…