Útěk ze simulace
„Kód je zákon“ – Přesně o tomhle sní své stupidní sny technologičtí utopisté a krypto-kapitalisté1 .
Jde o idiotický opiový přelud právě proto, že kód – jako džin z orientálních pohádek – splní přesně to, co je psáno, ne co je zamýšleno. Otevírají se tak dveře do světa řízeného technikáliemi namísto principů.
Právě čtu paper The Surprising Creativity of Digital Evolution: A Collection of Anecdotes from the Evolutionary Computation and Artificial Life Research Communities (shrnutí zde), který mi připadá víc relevantní než cokoli jiného.
Jde o soubor anekdot a apokryfních příběhů z výzkumu evolučních algoritmů zabývající se simulací virtuálních organismů, kteří se dokáží evolucí adaptovat na nástrahy a požadavky simulovaného světa.
A jak je z článku jasně vidět, i když tyto organismy fyzicky neexistují, dokáží se přizpůsobit velice dobře, často lépe, že výzkumník zamýšlel. Někdy dokonce tak dobře, že využívají slabiny a chyby simulace (sami od sebe objevili něco, co se podobá strafe-jumingu) nebo nepřesnosti zadání – optimalizují pro to, co člověk řekl, nikoli pro to, co skutečně zamýšlel. Někdy si počínají s obratností právníků, kteří hledají právní kličky jako prasata lanýže nebo staví svou obhajobu na technikáliích.
Jestli je tohle vhled do budoucnosti, které bude vládnout kód místo zákona, tak to jako díky, podejte mi pušku, zastřelím se radši hned.
Článek se na začátku odkazuje na Daniela Dennetta, který říká, že evoluce může probíhat všude, kde jsou splněny tři podmínky: replikace, mutace a selekce. Není nutně potřeba fyzická realita, stačí jen její simulace nebo simulace jakékoli jiné reality, jde můžou probíhat procesy podle oněch třech principů.
Znamená to tedy, že simulační hypotéza může být pravdivá?
Možná ji to dává určitou kredibilitu, i když stále z hloubi duše doufám, že neplatí. Simulační hypotéza je filosofickou obdobou vlhkého snu startupů silicon valley – nezmění nic, ale způsobí, že se teď na všechno musíme dívat její optikou.
Pokud jsme jen bezmocné loutky v simulaci nějakého zlého génia, znamená to, že celá naše realita je v principu jiná, než jak jsme si ji představovali, ale zároveň to nemění nic, protože když jsme uvnitř nebo venku, důsledky jsou stejné – pořád žijeme v pomalu umírajícím vesmíru a čekáme na vyhasnutí hvězd. Simulační argument, filosofie nebo celé dějiny lidské civilizace jsou jen intelektuální povyražením před nekonečnem.
A to ani nejde o první úvahu svého druhu. Debata kolem svobodné vůle se zabývá podobnými otázkami už nějakou dobu.
Do toho celá simulační hypotéza zavání touhou najít boha & má nezanedbatelný nádech antropocentrismu.
Simulovat všechno je příliš výpočetně náročné, to je jasné. Nějaký akolyta tedy přišel s myšlenkou, že když by byla simulovaná jen ta část vesmíru, kterou jsme schopni přímo pozorovat vlastními smysly, pak začnou být paměťové nároky simulace přijatelné. Ale tahle klička postaví lidskou rasu a jejich percepci do centra vesmíru, pokud je to pravda, celé jsoucno je simulováno jen pro nás; nějaká entita – říkejme mu třeba bůh – vytvořil tohle všechno jen pro své děti, pro nás. Myšlenky simulace jsou jen teologií pro diletanty a technologické typy. Musk o sobě může říkat co chce, ale jeho šílenství se točí kolem nových bohů a on je jejich prorokem.
Jsou podivnosti kvantové fyziky projevy implementačních detailů simulace? Měli bychom ji začít uctívat a stavět pro ní chrámy, jako pro Slovo, Kód a Implementační Detaily našich Stvořitelů? Byl bych pro, už jen pro stupidní absurditu onoho počínání.
Tohle všechno dává prostor pro novou teologii a nová náboženství. Bůh stvořil vesmír jako experiment. Proč ne?
Z článku mi v paměti utkvěla ještě jedna věta: search will often learn how to exploit bugs in simulations or hardware. Jestli chceme utéct ze simulace, musíme udělat globální jailbreak.
Už je pozdě, o nové techno-teologii se rozepíšu někdy příště.
- tady není myšleno „krypto“ jako označení skryté podpory, ale jako prefix krypto-měn & chytrých kontraktů ve smyslu krypto-anarchismu.