Toleruj mě, abych já tebe nemusel

Když čtu něco o nebo od Klause mladšího, dělá se mi mdlo. Jak se člověk s takhle ohyzdnou myslí na sebe může podívat do zrcadla. Klaus dvojka je klasický nenávistný demagog, kteří jsou teď tolik v kurzu, protože nabízejí jednoduché (a zcestné) odpovědi na složité otázky a nebojí se při tom kopat ty, kteří jsou na tom hůř a kteří se nemůžou bránit, když se promění v bleskosvody frustrace a nenávisti.

V životě nemám příliš pravidel, ale jedno z nich je: Nikdy nekopej ty dole, vždy veď údery směrem vzhůru.

Proto máme veliké štěstí, že jeho názoroví kumpáni z SPD pohořeli v senátních volbách (+jako bonus z horní komory parlamentu vymizeli i poslední agenti komunistické strany). To je jedna dobrá zpráva. Na lokální úrovni je to jiné písnička, ale aspoň senát – tahle rada starších, která má fungovat jako pojistka příčetnosti – není infiltrována těmi nejhoršími z nejhorších.

Právě kluci z SPD a Klaus dvojka mají plnou hubu svobody slova. Chtějí být tolerováni, ale sami nevypadají, že by plánovali tuto slušnost opětovat. Požadují, aby jejich netolerance byla tolerována, protože jinak by naše společnost nebyla tolerantní.

To není nic nového. Karl Popper tento problém pojmenoval paradox tolerance a došel ke zdánlivě paradoxnímu závěru, že pokud je společnost neomezeně tolerantní i k netolerantním názorům, protistrana toho eventuálně zneužije a toleranci zničí. Pokud dovolíme neomezenou svobodu slova těm, kteří ji chtějí použít k tomu, aby ji zničily, eventuálně ji vyhladí. Společnost tedy má právo a nutnost se bránit, aby zachovala svůj tolerantní ráz.

Právě proto je podpora pro Klause dvojku a SPD velice nebezpečná hra o ohněm.