Žít ve vlastní špíně (asciiblog návod)

Však to znáte: Žijete si své dny v klidném kodrcavém rytmu, pochodujete vstříc náručí nevyhnutelné smrti a nic vás nemůže vyvést z míry. Ale to jen do chvíle, kdy se na scéně objeví Další Osoba. Pak najednou musíte všechny zaběhlé rytmy zhodnotit ve světle jejích očí, z nového úhlu, ne jak působí na vás – člověka, který se s nimi sžil – ale pro Jiného. Pak si uvědomíte, že všechny ty detaily, jako že kohoutky pro teplou a studenou vodu v koupelně jsou prohozené, zámek ve dveřích odemknete jen, když klíčem při vkládání lomcujete, jedny dveře musíte nadzvednout, aby se daly otevřít, okna během bouřky vydávají zvuk podobný pláči malých dětí a z žárovky v předsíni odkapává krev, se kterými jste se naučili žít, nejsou vůbec obvyklé a pozorovatel zvenčí by si zasloužil aspoň vysvětlení.

Nic takového se mi osobě nemůže stát, protože v Cele jsem od světa oddělen masivní izolací lesů a samoty.

Ale přesně tak je to s tímhle webem – software, který ho pohání jsem napsal od nuly a s velkým množstvím jeho podivností jsem se naučil žít. Neopravil jsem je, nevybrousil všechny ostrý hrany, jen jsem žil ve vlastní špíně. Věděl jsem jak se vyhnout čekajícím nástrahám. To stačilo.

Ale pak se ozval čtenář (tak se podepsal v komentářích), že by chtěl rozjet vlastní zvíře na hřbetě asciiblogu, ale narazil na defekty nedisciplinovaného vývoje a života po pás ve vlastních (digitálních) exkrementech.

Šlo o pozitivní impulz. Najednou jsem musel uklidit a vyměnit krvácející žárovky. Bylo třeba uhladit povrch software, učinit ho přívětivějším, minimalizovat nástrahy. Z těchto kroků benefituji sám, ale nikdy dřív jsem se k nim neměl, protože jsem se naučil žít s utrpením.

Asi takhle: Předchozí odstavce nejsou nic víc, než rozplizlá předmluva k jednoduchému oznámení: Napsal jsem stručný návod, jak rozběhat asciiblog & jak z něj vytěžit co nejvíce.. Jde o první část a první iteraci dokumentu. Chci ho postupně vylepšovat a přidávat další části, které vysvětlí všechna udělátka asciiblogu.