Proti základnímu nepodmíněnému příjmu
Jedno je jisté: Marx by nebyl příznivce základního nepodmíněného příjmu (UBI). Přímo říkal:
However, the democratic petty bourgeois want better wages and security for the workers, and hope to achieve this by an extension of state employment and by welfare measures; in short, they hope to bribe the workers with a more or less disguised form of alms and to break their revolutionary strength by temporarily rendering their situation tolerable.
Jinými slovy: Situace musí být zlá, aby populace podporovala široké systémové změny. Všechno ostatní jsou jen náplasti na otevřených zlomeninách a UBI je právě taková náplast. Na papíře vypadá dobře, ale neřeší problémy plně automatizovaného světa, kdy všechno patří a je ovládáno několika málo jedinci, kteří dají malý kousek zbytku světa, aby nevyhladověl. V takové budoucnosti, které se rychle blížíme, musíme snít větší sny, ve kterých automatizované prostředky výroby jsou sdílená, slouží nám všem a poskytnou víc než pouhou almužnu. Není to jen moje pomatenost, to samé říkal i Steven Hawking.
Nebo možná nesnít žádné sny, protože když se dostaneme do tohoto bodu, historie skončí.
Schopni uspokojit všechny hmotné potřeby, co vlastně budeme chtít? V tom bodě jsme dokončili lidství, dokončili ekonomiku a politiku – všichni můžou mít všechno – co dál? Zcela uspokojeni už jen můžeme hledět vstříc smrti vesmíru. Pak už zbývá jen zábava a potěšení. Eskapismus a hédonismus.
Raději bych zemřel za třicet let na nekonečné kapačce morfinu, než za patnáct let hladem.
A jestli má Kurzeweil pravdu, bod zlomu se blíží raketovou rychlostí. Jen si představte, že za dvacet let všechno ztratí smysl, všechny hodnoty zaniknout a nebudete, v plně automatizovaném světě, moci nic změnit, veškeré lidské konání se stane jen bezvýznamným hobby.