Na dně sil, žádná hrdost
Vážně, připadá mi, že potřebuji nejméně dvacet nepřerušovaných hodin spánku v kóji s kontrolovaným klimatem, kde panuje naprosté ticho a jen stěží postřehnutelný hukot strojů na pozadí. Jsem zatraceně unavený, prakticky napůl mrtvý (kompletně mrtvý pro účely výpočtu daní), adrenalin na nule, příšerná bolest hlavy, organismus jen s limitovanými zásobami čtyř základních tělesných šťáv.
V posledních týdnech jsem každou noc měl jen omezené množství spánku, jen tolik, abych vydržel na nohách podepřen silným kafem a plechovkou karbonizované energie. A většinu dneška jsem strávil na Prague Pride, divoce kličkoval duhovými davy, foťák v jedné ruce, blesk v druhé, snažil se zachytit magický chaos, vlastním světlem přebíjel neúprosné slunce, které jakoby se všech odmítačů globálního oteplování uštěpačně ptalo „Vážně? Stále nevěříte?“ Počasí bylo pekelné, Václavák se ponořil pod pokličku horkého vzduchu, když se procesí pak dalo do pohybu a tlačilo se kapilárami města, profukovalo, jen když míjelo kolmé ulice. Ovzduší v trase pochodu se nehýbalo a slunce pražilo z jedné strany. Koncem celé operace jsem byl vyschlý, dehydrovaný spálený, pravděpodobnost úpalu se zdála zcela reálná.
Tohle může být konec, tohle může být poslední kapka. Potřebuju přeřadit na
volnoběh a nabrat síly, žádná energie z hudby, žádná energie z █████ Víc slov + víc fotek dodám zítra, až zcela zregeneruji. Mimochodem: Máte to taky tak, že těsně před usnutím vám v hlavě začnou znít
zcela náhodná slova a útržky vět?