Přehazovačka

Mít prehistorické kolo a snažit se ho modernizovat komponentu po komponentě je zajímavý proces. Ne všechno do sebe zapadá, jak by mělo. Některé nové díly, i když stále od japonské stálice Kabushiki-gaisha Shimano, očividně nebyly navrženy tak, aby braly ty, co mám na své vykopávce, v potaz. Dost možná, původní tým návrhářů vymřel a nikdo z živých nepamatuje taje tolerancí prastarých přehazovaček a přesmykačů. Nebo se jen nestarají. Nikdo příčetný by přece nekombinoval nejlevnější kusy konce devadesátých let s posledními modely Deore XT. To se přece nemůže stát. Nikdo takový přece… Jo, jsem to já.

Chtěl jsem jen vyčistit řetěz, který, po dojíždění na vlak během období dešťů, v absorboval nezanedbatelné množství bahna a to není zcela slučitelné s plynulou jízdou maximální možnou rychlostí. Když už jsem byl v tom, dokopal jsem se konečně vyladit přední přehazovačku. Teď už můžu přeřadit na nejmenší převodník a kombinace 3-7 a 3-8 necvakají. To je plus. Cvakání a drhnutí mi nikdy moc nevadilo a nedostupnost nejmenšího převodníku jsem řešil výběrem tras bez prudkých stoupání. Však to znáte: adapt, adopt and improve. Stejnak největší kopec v dojezdové vzdálenosti má jen 200 metrů převýšení a to bez problémů vyjede i jednonohý po zadním kole.

Byla zapotřebí delikátní kalibrace komponent, jmenovitě předního přesmykače, jehož ramínko nebylo navržen pro rozpětí převodů 24-48 vpředu a 11-32 vzadu, tak aby se nejen dokázal vypořádat s novými reáliemi, ale navíc fungoval hladce a plynule. A pak duct tape. Hodně duct tape. Ta spraví všechno.

Problém tkví hlavně v tom, že kliky s integrovanou osou + převodníky ze sady Deore XT jsou navrženy pro devět převodů vzadu, ale já mám jen osm. Devíti-rychlostí řetěz je o něco užší, aby dokázal pojmout více ozubených kol ve stejném prostoru (8R je široký buď 7.3 nebo 7.1 mm, 9R má něco mezi 6.6 a 6.8 mm). Proto mi některé převody drhnou. Řetěz je o pár desetin milimetru tlustší a když se musí ohnout do strany, například na 2-8, dře o největší převodník vpředu.

Nebo to taky může být pokroucenou geometrií starého rámu. Zadní vidlice jsou trochu nakřivo, vychlípené na jednu stranu a to dodává řetězu nepříznivé úhly a drhnutí. Ale na tyhle drobnosti přijde čas zase někdy jindy. Teoreticky mám všechny potřebné nástroje, abych starou ocel narovnal, teď se stačí jen zhluboka nadechnout a pustit se do práce. Jako vždy je moje kolo ve skoro perfektním stavu. Skoro. Něco je ťip-ťop, něco je nepoužitelné, ale co, jezdit se musí.

Za tmy jsem pak vyrazil na testovací jízdu a řeknu vám, že to byla krása. Hnát se černou krajinou, padat do kuželu světla čelovky, který z temnoty vysekl malý prostor pevné země, zatímco silueta metropole zářila na horizontu jako zlověstná opona. V každém okamžiku tři vteřiny od katastrofy kdy pěšina zmizí jako sen po probuzení, přes cestu se proháněly zářící oči neviditelných zvířat, vítr hučel přes zoraná pole a zdálky se neslo štěkání psů. Krása.

Byl to jeden z těch dokonalých momentů, který můžu zažít jen v sedle.