Poslední den

Při sledování filmu Outbreak jsem dostal nápad na jednu povídku. Jde o tohle: Choroba, která je ohromně nakažlivá a na 100% zabije člověka do jednoho nebo dvou dnů, nemusí nutně představovat existenční riziko lidstva. Smrtelnost jde proti nakažlivosti z prostého důvodu, že mrtvý chorobu už neroznese a za krátký čas, kdy se nachází současně ve stavu naživu a nakažený, může infikovat jen omezené množství dalších obětí. Navíc pokud jde o nákazu na 100% fatální do jednoho dne, je jednoduché ji zastavit, byť za strašlivou cenu – vyhlásit stanné právo, přinutit populus zůstat doma dva dny, aby se nešířila dál, zatímco nakažení zemřou.

A právě tohle je pozadí té hypotetické povídky, kterou nikdy nenapíšu: Stát devastovaný epidemií záhadného smrtelného viru rezignuje na možnost vývoje léku, vyhlásí stanné právo, všichni ať zůstanou ve svých domovech a separování od ostatních a i od svých nejbližších čekají na smrt nebo na okamžik, kdy nakažení, často z jejich vlastních rodin, už nebudou představovat nebezpečí. V televizi zní prezidentův proslov o tom, že se musíme chovat s ohledem na bezpečí ostatních a ničí oběť nebude nikdy zapomenuta. Myslí tím pochopitelně, že pokud jste nakažení, seďte na zadku a čekejte na smrt. Celý národ musí přečkat několik hrozivých dnů, aby pak měl aspoň nějakou naději.

Jde o nemožnou situaci, ve které můžeme sledovat několik hrdinů, zdravých, nakažených a těch, u nichž se nemoc ještě neprojevila, jak se o samotě vyrovnávají se skonem a zánikem, zatímco z tlampačů zní občasná hlášení, aby lidé zůstávali ve svých domovech, jinak budou zastřeleni, aby se každý zdržoval v jiné části domu a za žádných okolností se k nikomu, i zdánlivě zdravému, nepřibližoval a pokud chce nakažený zemřít rychle a bezbolestně, na náměstí je poskytována eutanazie.

Stoikové klidně čekají až budou mrtví, jiní se snaží rozptýlit, jiní se obracejí k alkoholu a drogám, jiní proklínají boha, jiní si lžou, jiní jsou plně ve fázi popírání, jiní panikaří, jiní se hroutí, jiní skončí své dny vlastní rukou. Nabízí se prostor pro tisíc pohledů a perspektiv bezvýchodné situace, ale ty nikdy nesepíšu. Kdybyste někdo chtěl tohle zpracovat, s chutí do toho, nebudu se zlobit.