Dokud nepadneme vyčerpáním

Když uvidíte někoho, kdo zkolaboval a nejeví známky života, co uděláte? Poskytnete mu pomoc, jak jinak. Tedy nejdřív zavoláte rychlou a pak se mu začnete věnovat. Ten telefonát je důležitý, protože pokud si dobře vzpomínám, na kurzu první pomoci můj oblíbený doktor vysvětloval, že s pokusy oživení můžete přestat jedině, když byly úspěšné, ukáže se záchranka nebo když fyzicky nemůžete, padáte únavou, jste na dně a stěží se držíte při vědomí. Laikům nepřísluší rozlišovat smrt od slabé nitky života, nejsou na to kvalifikovaní, musí obětovat poslední kapku vlastní energie, protože tady jde o život. Pokud ji neposkytnou, někdo může zemřít. A kdo z nás chce žít s vědomím, že jeho lenost nebo apatie zavinila smrt.

Je jasné, že když se po prvním stlačení hrudníku hlava postiženého odvalí do škarpy, tak můžete přestat. Ale jinak pokračovat do vyčerpání.

Pokud se dobře vzpomínám (a to je zatraceně velké pokud), u dospělých je kombo žádný dech+srdce stojí v naprosté většině případů způsobeno náhlou zástavou srdce, nikoli obstrukcí dýchacích cest. V krvi tedy mají dost kyslíku a nepřímá srdeční masáž, i když postižený nezačal dýchat, může tento zbytek kyslíku rozvádět po těle a mozkové buňky nemusejí odumírat obvyklou rapidní rychlostí.

Do hry se také zapojuje efekt přihlížejícího (nebo poetičtěji apatický svědek). Kolem jsou další lidé, někdo z nich určitě pomůže, někdo z nich je lépe kvalifikovaný, určitě, každou chvíli. A najednou zástava srdce trvá čtyři minuty a došlo k nevratnému poškození mozku.

První odstavec paragrafu 150 trestního zákoníku říká něco ve stylu:

Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Podle zákona nemáme na výběr. I když chápu, že lidé (včetně vašeho skromného vypravěče) se bojí, že nevědí jak pomoci, nebo se bojí, že postiženému ještě více ublíží. Asi takhle: Při nepřímé srdeční masáži musíte pořádně zatlačit a zlomíte pár žeber. S tím nic neuděláte. To se stane. Ale jak můj oblíbený doktor říkal o zastavení krvácení: Otravu krve vyléčíš, smrt ne. Test vás postihne jen když máte úmysl postiženého ještě více postihnout, ale s čistými intencemi vás kryje pravidlo milosrdného samaritána.

Technicky vzato byste mohli zraněnému nasadit pijavice, pokud věříte, že pomůžou. Museli byste pak prokázat, že pocházíte z devatenáctého století a všechny vaše lékařské znalosti pocházejí jen od Galéna, a nejspíš i vysvětlit, proč sakra po kapsách taháte sklenice plné pijavic.

Ale nebojte, za poskytnutí pomoci se může počítat i prostý telefonát na číslo 155.

Otázky legality a čísla paragrafů jsou ale bezvýznamná, na nich nezáleží, ony samotné vás nepřinutí pomoct. Neměly by. Je vaší morální povinností poskytnout pomoc, jde o znak, že jsme civilizovaní lidé obdařeni empatií a každý člověk, i neznámý, je vzdálený bratr nebo sestra.

Vždy mě fascinovaly prvořadé principy, které převáží snahu zachránit sebe sama záchranou jiného. Je to třeba klasické ženy a děti jako první, které upřednostňuje zranitelné, nebo kapitán jde se svou lodí ke dnu, které vytyčuje ultimátní povinnost kapitána postarat se o svou posádku. Obě říkají jediné: Nejsme svině. Je tu něco většího než my sami.

Tato manifestace viktoriánských představ ctnosti, stoický stiff upper lip zvěčněný v Kiplingově If—

If you can meet with Triumph and Disaster,
And treat those two impostors just the same;

může působit archaicky, ale pomoct se mi zdá jedině lidské.

Proč o tomhle píšu? Ani nevím, nejspíš to nemá žádný důvod. Nebo možná to má důvodů přesně padesát.

+1: Pro jistotu zopakuji, co je bolestivě jasné: Nejsem doktor a předcházející řádky může brát jako směrodatné lékařské informace jen jedinec s inteligencí přejetého pulce.

+2: Vše se jednou stane ohněm