V pět ráno nikdo neslyší tvůj křik

Jedny z nejhorších pocitů za posledních pár let prožívám, když se probudím ve čtyři nebo pět ráno a uvědomím si, že tohle jsem já, že tohle je realita. Nejde o nijak nové myšlenky, všem je jasné, kde končí jejich tělo a začíná okolní prostředí, a uvědomují si existenci obou. Ale v hloubi noci, kdy se pode mnou předčasně podlomil led spánku a nadechl jsem se vody bdělého světa, to působí hrozivě. Nejednou chápu, najednou se nemůžu tvářit že je tomu jinak, nemůžu hledat únik v triviálních tancích společnosti, jsem jen sám se sebou a hrůzou, kterou nedokážu přesně popsat, ale to ji nijak neumenšuje.

Je to jako rozdíl mezi tím, když vím, že umřu a když to skutečně vím. Jeden stav je racionální přiznání faktů, druhý naprostá ledová panika, která člověka sevře hrůzou.

V nočním prozření, kdy je kolem takové ticho, že je slyšet jen tinnitus, tomu skutečně rozumím. Tohle jsem já, tohle je realita, nezvladatelný pocit se noří z jezera v žaludku, vystřeluje do končetin a pálí vzadu v hlavě. Spíš než o paniku jde o jakýsi odpor, zhnusení, nechuť, pochyby a pocit nemožnosti cokoli změnit, uváznutí a pocit, že je odhalena jakási přetvářka, maska, lež.

Nedokážu to přesně vysvětlit, ale to jednak není dost dobře možné a druhak na tom příliš nezáleží. Slova nic nezmění, slova nic nevyléčí.

Můžu se buď snažit zapomenout a usnout, nebo začít den brzy a vyhnout se myšlenkám touto cestou. Většinou to přejde a usnu, hodiny přece jenom ukazují čtyři-nula-nula ráno.

Pokud jsem tedy nespal celou dobu.

+1: Výrazně se oteplilo a najednou si připadám cizí ve vlastní kůži. Chci, aby byla zase mizerná zima a tma. Tohle je příliš.

+2: Tangenciálně relevantní track: This Is You.