Autoportréty & pes buskervillský
Pád dnů nazpátek, někdy v polovině noci jsem začal dělat autoportréty v ghetto
studiu Cela – stohy knih místo stativů & difuzéry blesků z papíru a duct tapy.
Nebyl v tom žádný plán, žádný cíl, jen jsem měl v krvi █████ Škoda, že s nimi nic neudělám. Rozhodně je neuvidíte vy, milí čtenáři k47čky,
tady platí pravidla semi-anonymity, všeobjímající vágnosti a určité dávky
podprahových lží, do kterých nezapadá vytapetování pixelové plochy mým
ksichtem. Preferoval bych z tohoto světa zmizet zcela bez stop, čím
méně aurálních a vizuálních záznamů existuje, tím je tento sen reálnější. Nejsem velký fanda žánru selfie – jde o ohyzdně narcistický zlozvyk umocňovaný
moderní technologií, která v lidech vyvolává ty nejhorší vlastnosti – dalo by s trochou nadsázky se říct. Pokud pravidelně pořizujete a pak rozšiřujete, to je
to hlavní, selfie, radši se vymluvím, že moje babička je v plamenech a měl bych
ji rychle jít uhasit, než abych riskoval konverzaci, pokud pořizujete fotky
jídla a dáváte je na instagram, nezasloužíte si nic jiného než nenávist,
pohrdání & ostrakizaci společností (právník mě nabádá, abych dodal „s trochou
nadsázky“). A proto, když jsem editoval fotky, se mi najednou pod kůži zaryl
pocit depersonalizace, kterého se nedalo zbavit. Jako kdybych sledoval
cizího člověka. Musel jsem si opakovat „tohle jsem já, tohle jsem já“, ale
nechtělo se tomu věřit. Nicméně, to jsem se zase zakecal. Původně to měla být jen krátká preambule před
hlavním sdělením, že jsem začal čistit archiv fotek & tady je jedna z nich: Tohle se zas nepovedlo… +1: Kdyby někdo tápal, titulek je slovní hříčka. Busking je přejatý termín
označující pouliční umění.