Paleomapy

Svět existuje už skoro pět miliard let a bude existovat ještě dalších pár miliard roků než ho spolkne expandující slunce. Za tu dobu se planeta změní k nepoznání, nic není stabilní, dokonce ani tvář Země, která působí z pohledu lidského života jako jediná konstanta. Kontinenty plavou nezměrným oceánem roztavené lávy jako lístky na hladině jezera. Svět ve kterém se objevili první dinosauři se k nepoznání lišil od toho, ve kterém před 66 miliony let vymřeli a ten byl zas odlišný od toho současného.

Abych to vysvětlil: Po tom, co jsem shlédnul Herzogova Grizzly Mana, jsem se díval, jaké další filmy natočil. Jeden z novějších je Into the Inferno o aktivních vulkánech. To vedlo k jedné noci těžce nasáklé konzumací wikipedie v množství, které zacházelo daleko za limity doporučované lékařskými autoritami.

Četl jsem o supervulkánech, tektonické aktivitě, kataklyzmických událostech, hlubokém času a katastrofismu a připadal si, jako když mi bylo něco mezi 0 a 10 lety a divoce jsem listoval encyklopediemi, okouzlen cizími a neznámými světy.

Bylo tam všechno, dávné superkontinety, kontinenty, které se potopily (ne Atlantis, ale Zealandia, ze které zůstal jen Nový Zéland). Během hlubokého času se povrch planety opakovaně přetvářel k nepoznání. Tyto podoby světa před historií zachycují paleomapy. Pár jich je třeba tady (odkazy na levé straně) z rozmezí mezi 650 megaroky v minulosti a 250 megaroky poté, co všichni budeme mrtví a všechny světové masy spojí do nového superkontinentu Pangaea Proxima.

Koncept hlubokého času (deep time) jsem poprvé zaslechl v souvislosti s H.P. Lovecraftem, který psal o zanedbatelnosti člověka v kosmickém měřítku a zle tak gigantickém, že se vymykalo chápaní běžných smrtelníků.

Termín se objevil někdy v okolí 18. století, kdy pokrok v geologii naznačoval, že celá tahle věc, které říkáme existence, trvá zatraceně dlouhou dobu. John Playfair v roce 1788 pronesl „the mind seemed to grow giddy by looking so far into the abyss of time“.

Někdy v té době se objevily proudy, které na vývoj světa pohlížely diametrálně odlišnými pohledy: Uniformitarianismus a Katastrofismus. Ten první předpokládal, že současná podoba světa byla zformována pomalými a vytrvalými procesy, jako je například eroze, a že tyto procesy byly podobné jako ty, které pozorujeme dnes a tedy „současnost je klíčem k minulosti“. Naproti tomu katastrofistický přístup se přímo nabízel pro zfilmování Holywoodem. Předpokládal, že Země byla formována především obrovskými katastrofami — sopečnou aktivitou, kolizemi nebo blízkými kontakty s vesmírnými tělesy a tak podobně. Katastrofisté chtěli od svých teorií vzrušení a zároveň se snažili najít vědeckou oporu pro biblickou potopu a jiné mytologické události.

Katastrofisté byli příliš dramatičtí a dost často si tahali moudra z paty. Immanuel Velikovsky (jehož prací a šílenstvím je inspirované album The Martyrdom of a Catastrophist od skupiny Junius) ve snaze ospravedlnit své teorie, přepsal historii Egypta a blízkého východu, změnil pohyb planet a vytvořil nové fyzikální zákony. Vědecká komunita ho měla za pseudovědce, který 'is at least gloriously wrong.'. Jeho kniha Worlds in Collision se přesto stala světovým bestsellerem.

Na druhou stranu je pravda, že v historii naší planety se udály katastrofy gigantických rozměrů. Jednou z nich byla ona potyčka s meteoritem, která před vymazala dinosaury. Ale nebyla rozhodně jediná. Někdy přes 252 miliony let nastalo Permské vymírání, během kterého vyhynulo 81% živočišných druhů.

Mohl ho nastartovat jeden nebo několik kosmických kontaktů nebo také masivní vulkanická aktivita. Potenciálním kandidátem je ta, která vytvořila Sibiřské trapy. Šlo o největší geologickou vulkanickou událost za posledních 500 megaroků, samotná trvala několik milionů let a mohla vyvolat vulkanickou zimu. Při téhle maličkosti láva pokryla území o rozloze asi 2 milionů čtverečních kilometrů (±plocha západní Evropy). Objem lávy se odhaduje na až 4 miliony kubických kilometrů. Tento výlev by pokryl ČR lávou do výšky 50 km.

Katastrofu nezpůsobila jen láva. Pak začaly požáry, ty uvolnily CO₂ do atmosféry a nastartovaly tak skleníkový efekt. Zvýšení teploty způsobilo rozklad metan hydrátu, ze kterého se uvolnil metan a to dále zvýšilo teploty, možná že až o 10°C. To pak vedlo k vypařování vody, vymírání fotosyntetických organismů a následný pokles kyslíku v atmosféře z 30% na 10%. Jo, pěkně se to sešlo. Milion let sopečné aktivy a většina organismů na světě je mrtvá.

Právě v této době si předci savců vyvinuli bránici, aby mohli vdechovat více na kyslík chudého vzduchu.

Na druhou stranu je možné, že právě desková tektonika je jedním z faktorů, který umožnil vznik života.

Takže díky tektonice a souvisejícímu vulkanismu máme bránice a život. To není tak špatné.