Nepřítel musí být příliš silný a slabý zároveň

O Trumpovi tu moc nepíšu. Má to důvod – nemám dost slov, abych by přesně a stylem, který by nenarušil veřejný pořádek, vyjádřil pocit z jeho šílenství a lží. Sledovat Trumpovo trumpování je jako se dívat rozbitým strojem čas na lobotomizovaného Nixona, který ztratil poslední zbytky příčetnosti a strategického uvažování a teď pobíhá po bílém domě jen v trenkách s americkou vlajkou a vykřikuje něco o tom, že Kambodža je země zločinců a násilníků, protože zničili jeho bomby, když si je k nim odložil z přelétávajících letadel.

Starý muž, který má jen laxní vztah k pravdě a nesnáší novináře. Kde jsem to jenom slyšel?

Teď Trump začíná s další vlnou úhybných manévrů a přiživuje xenofobní ohně na karavaně uprchlíků směřující k americké hranici. Prohlašuje, že je plná mladých zdravých mužů a povahou nemá daleko k invazní armádě. Kde jsem to jenom slyšel? Jo, to samé říkali o imigrantech směřující do Evropy. Jak se zdá, naše kontinenty se od sebe mají pořád co učit a taky tak činí.

Zajímavá na jeho rétorice je jedna věc – uprchlíci jsou, jako nepřítel jeho izolacionistické nenávisti, jsou příliš silní i slabí zároveň. Trump prohlašuje, že jsou to samí schopní mladí muži, jeho spojenci na Foxu zase, že přinášejí choroby (včetně pravých neštovic, které byly kompletně vyhlazeny před 40 lety). To je stará taktika fašistů – „nepřítel“ je vykreslován jako příliš silný i slabý zároveň. Silný, aby mohl představovat nebezpečí, proti kterému musíme bojovat a příliš slabý a pokleslý, abychom ho mohli dehumanizovat a odmítnout jako nehodící se nízké živly, které zkazí a budou parazitovat na naší společnosti. Jako celek nemůžou být obojí najednou, ale to není problém pro nenávistnou rétoriku. Ta nestaví na faktech, skutečnosti nebo snaze o poznání komplexity světa, ale na budování nenávisti, tvorbě odporu k jinému. Na jedné straně jsme my, na druhé oni, zcela jiní, odlišní, neslučitelní – nebezpečný nepřítel, který nás touží porazit a zneuctít, a zároveň ochablý, neschopný a dekadentní virus, který si nezaslouží náš soucit.

Zdá se, že tato kognitivní disonance nepředstavuje problém pro kohorty jeho příznivců, kteří stále ulpívají na mýtu Velkého Muže.

Stejná účelová dvojakost se vztahuje na celou Trumpovu Ameriku. Jde o nejlepší a nejvyspělejší zemi světa, která si zároveň nemůže dovolit přijmout jediného člověka v nouzi, protože by ji to položilo.

Trump potřebuje všeobjímající pocit, že všechno je špatně, že všechno je zlé, že všechno je v troskách a i samotné základy republiky jsou v ohrožení, aby on mohl poskytnout řešení. Jeho inaugurační projev toho je jasným důkazem – vykreslil USA v apokalyptických barvách a slíbil, že ukončí „American carnage“, ať už to znamená cokoli. Jde o kult činu pro čin samotný, zas další taktika demagogů a autoritářů, mezi kterými se Trump cítí jako doma.