Někdo musí být poslední

Srdcem proto-povídky Náš konec z cyklu doomsday party je věta: „Všichni jsme sledovali, jak nám před očima staví stroj konce světa a nemohli jsme se toho nabažit.“ Ta je klíčem k našemu konci.

Celý text se točí kolem ztráty autonomie, bezmoci a snaze se s tím vyrovnat. Jediné možné východisko ve světě, který má neodvratný kurz k sebezničení, je zvolit si vlastní konec světa a snažit se předběhnout všechny blázny, kteří se svými plány, ať už vědomě nebo nevědomě, snaží o to samé. Destrukce ve statické realitě, kterou brzy již nebude možná nijak změnit, je poslední rezignovaný akt nezávislosti. Když nemůžu nic změnit, můžu se aspoň pokusit napáchat co nejvíce škod. Ale i to je jen eskapistická fantazie a zároveň manifestace obrovské zoufalosti.

Měl jsem na mysli jeden konkrétní konec světa a jeden konkrétní doomsday machine, který nám roste před očima, den za dnem, pozorovatelé ani nemrkají, zcela transfixování k pokroku, komplexitě a eleganci, neschopni odtrhnout zrak a neschopni reagovat, příliš omámení technologií, vyznávají ji jako buprenorfinového boha, jediného hybatele budoucnosti.

Ale pak přijde konec a světla nám zhasnou nad hlavami. Někdo musí být poslední. Existuje možnost, že to budeme my.

V těchto dnech probíhá NMI a na twitteru se mi objevilo pár zmínek o pokroku v umělé inteligenci. Třeba tenhle tweet o obřím skoku GAN neuronových sítí, které generují lidské tváře. Čtvrtý obrázek není fotka, byl vygenerován algoritmicky.

Co to znamená? Další krok rozkladu reality, pochopitelně. Ale také to je možné brát jako měřítko rychlosti algoritmického marše: Ve světě umělé inteligence postup od primitivnímu k perfektnímu trvá čtyři roky. Čtyři roky od nuly k maximu. I když nejde o naprosté maximum, ale jen o dosažení schopností lidské bytosti nebo vytvoření výsledků, které překonají její rozlišovací schopnosti. Nejde o skutečné maximum, to leží někde ha hranicemi lidí v post-humanistických krajinách. Jak přesně vypadá, je pro nás – smrtelné a chybující bytosti – nemožné si představit.

Jedna věc, která mě těší svou černou ironií, je že nepotřebujeme obecnou umělou inteligenci na úrovni člověka, abychom ho zbavili autonomie, možnosti realizace a zdroje naplnění. Stačí jen fůra specializovaných algoritmických savantů. Generátory rapových rýmů mají bohatší texty než reální rappeři. Pokud namítáte, že většina rapperů má texty na hovno a stroje se nevyrovnají slovním ekvilibristům největšího kalibru, jen se chytáte stébel a hledáte okliku kolem budoucnosti, která nám roste před očima, a zapomínáte na interval čtyř let.

Strojově generovaná próza zatím není perfektní, protože má problém udržet příběh. Za čtyři roky tomu tak nebude a algoritmická próza zcela vytlačí tu psanou lidmi. Pro ně to může být společenský proces, který vede k pocitu autonomie, realizace nebo uspokojení touhy po uznání, nebo tímto způsobem chtějí něco z lidského údělu. Nabídka a poptávka má jiný názor. Jaká je cena lidského času a toho strojového? Jo, můj strojový savant mi vychrlí milion knih přesně na míru mým zálibám, než ty dopíšeš svůj román o své velké lidské bolesti a ztrátě, a který se okamžitě potopí v moři perfektní algo-prózy.

Čtyři roky. Takže 2022? Jestli plánujete kariéru spisovatele, musíte si pospíšit.

Poslední dobou také registruji zvýšené množství článků, které jsou kritické k digitálním gigantům naší doby a odvažují se nahlas vyslovovat radikálnější a radikálnější řešení problému hegemonizace digitálního a postupně i toho analogového světa.

Někdo navrhuje rozlámat a regulovat de facto monopoly velké čtyřky (apple, google, facebook, amazon). Jedním z jeho důvodů je vyhlazování pracovních pozic a eliminace jakékoli smysluplné konkurence. Ale co když současný kurz světa není spojený s čtyřkou titánů?

Co když to je všechno? Co když se blížíme konci?

Co když jsme pár let od post-humanistické společnosti a každé rozhodnutí bude formovat podobu společnosti, hlavně lidské společnosti, protože tu tak nějak předpokládáme, že chceme zachovat, na věky, protože pak se dostaneme do pozice, kdy se nemůžeme pohnout, kdy nic nemůžeme změnit, kdy se socio-ekonomické uspořádání stane neměnným.

Co s tím?

Nic. Vy nemusíte věřit v technologický determinismus, ale když v něj věří všichni ostatní, máte smůlu. Nikdo se neptá na váš názor a s nezájmem zničí svět, který vám byl tolik drahý. Zbude jen vnitřní únik, nic jiného. Alkohol, ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Na druhou stranu, možná stojíme na prahu socialistického snu, kdy konečně bude možné vybudovat plně automatický robotizovaný komunismus, svět bez tříd, kde potřeby každého budou naplněny, a jediné, co potřebujeme k jeho naplnění, je revoluce.