Zápisky ze snů

Snový experiment má první výsledky. Když jsem byl uvnitř, podařilo se mi rozpoznat pokřivenou logiku snů. Procházel jsem s několika lidmi po náměstí a najednou jsem si uvědomil, že jsem celý nahý. Ale namísto hanby se dostavila jiná reakce – došlo mi, že tohle by se v reálu nikdy nestalo a musím tedy snít. Doslova jsem přišel k jednomu ze společníků a zeptal se ho, zdali postrádám všechno oblečení, i když mi můj stav byl zcela jasný. Pak jsem shrnul situaci tak, že pokud jsem nahý, musím být ve snu. Nevedlo to k lucidní kontrole nad nevědomým stavem, ale aspoň sen pokračoval zcela bez studu nebo ostychu, protože bylo jasné, to nic z toho, co se stane uvnitř, nemůže mít žádné následky venku.

Šlo o předstupeň k lucidnímu snění, uvědomil jsem si, že spím, ale nezískal jsem kontrolu nad procesem.

Bylo to jen malé vítězství. Většina ostatních nocí se stále utápí v bahně nevědomého děsu. Ty z popisů nemusí vypadat nijak strašlivé, ale v krajině snů, kde mysl je pozorovatelem i tvůrcem iluzí zároveň, působí nepopsatelnou hrůzou.

O něco dřív mi v hlavě zuřila nekonečná smyčka hlasu plukovníka Kurtze z Apokalypsy:

We must kill them. We must incinerate them. Pig after pig. Cow after cow Village after village. Army after army.

Na pozadí této sonické předzvěsti konce dnů kazatel vykřikoval:

Pokud se inženýři v googlu snaží vytvořit umělou inteligenci a nového boha, nemáme snad právo a povinnost je všechny pozabíjet? Není náš závazek se bránit? Nikdo z nich není nevinný, pokud se podílí na tvorbě zla. Co je deset tisíc mrtvých oproti konci dnů?

Když jsem se z manického děsu probral uprostřed noci, v hlavě mi uvízla slova „Abychom je zachránili, museli jsme je zničit.“ Po chvíli hledání jsem zjistil, že šlo o tragédii Bến Tre:

'It became necessary to destroy the town to save it', a United States major said today. He was talking about the decision by allied commanders to bomb and shell the town regardless of civilian casualties, to rout the Vietcong.

Nevím kde přesně jsem to slyšel, možná to bylo v knize Dispateches, možná někde jinde, ale nemohl jsem to dostat z hlavy, pořád mi ta věta rezonovala mozkem jako ozvěna uvízlá ve skalní puklině.