Na suchu

Je to tady. Nemám o čem psát. Konec se blíží.

Tedy takhle: Mám pořádnou várku článků v protoplazmické podobě, ale ty potřebují čas & toho se teď nedostává. Je nejhlubší noc, sedím v Cele, skoro nahý, všechna okna naplno otevřená a užívám si chladný noční vzduch. Už teď je na mě příliš velké horko, leje ze mě pot a smrdím jako shnilé zelí. Ideální provozní teplota se pohybuje někde v rozmezí 0-3 stupně nad nulou. Mizerné počasí, nekončící šeď a brzké stmívání jsou příjemné bonusy. Ne že bych takové prostředí měl rád, to ani náhodou. Někteří lidé například skutečně milují podzim, milují halloween, milují výjevy žloutnoucího listí a pomalého rozkladu přírody před katatonií zimy, milují určité chutě a vůně spojené s podzimními dny. Tomu jsem nikdy nerozuměl, u mě platí, že mrazivé klima nesnáším nejméně. Nenávidím je všechny, liší se jen míry antagonismu.

Nechci tady jako Starý Muž kecat o počasí. Dneska je to vycpávka, ale proboha ne zase taková.

I když ji neschvaluji, rozumím silné asociaci roční doby s jinými vjemy a vzpomínkami. Proč ne? Všichni si v sobě neseme komplikovanou síť mement, propletených do komplikovaných struktur, které připomínají stroje nebo algoritmy, kdy jeden smysl dokáže evokovat jiný, kdy hudba probudí vzpomínku na konkrétní místo v konkrétním čase, vzpomínka na dávné setkání přinese na rty dávno zapomenutou chuť, sklenička vychlazeného gin\tonicu otevře stavidla výjevů z dob, kdy svět ještě neztratil své barvy a kdy naděje, byť neurčitá a bez konkrétních obrysů, stále ještě žila. Jde o Proustovskou pavučinu zvuků, míst, nálad, pocitů, vzpomínek a vjemů, tak komplikovanou jako je člověk samotný.

Vždy, když začnu poslouchat The Martyrdom of a Catastrophist od Juniusu, pod kůži se mi začne vkrádat vánoční nálada. Přitom vánoce nesnáším a Martyrdom je album o šílenství katastrofisty Immanuela Velikovského. Není na něm nic inherentně slavnostního, jen moje neuronové obvody se pospojovaly v uzlech, které začnou jiskřit, když zaslechnu první uhýbavé tóny Birth Rites By Torchlight. A to není všechno, mám celou plejádu podnětů, na které reaguji jinak, než by se slušelo v pokročilé post-industriální společnosti, ale o nich tady nikdy nebudu psát.

Jedny z těch neškodných, ale přesto iracionálních, jsou asociace mezi programovacími jazyky a fonty. Čím více je jazyk striktní, typovější, kompilovaný a s pověstí efektivity a rychlosti, tím víc s ním mám spojený menší, hrubější a hranatější font. Pro PHP dává smysl velké tučné a neobratné písmo, pro jazyk C je maličké pixelovaté a hranaté jako z xtermu. Javu vidím ve fontu, který není příliš vysoký, ale zato je širší, působí velice ostrým dojmem, nuly nikdy nejsou proškrtnuté, Scala je o něco elegantnější a vyšší. A tak dále a tak dále a tak dále.

Jedno je však jisté: Tahle změna z absolutních mrazů do termálního šílenství stojí za hovno.