Pochod za marihuanu, oslepování pirátů a jiné kratochvíle v ulicích města
Asi takhle: Tohle byla nejlepší fotografická invaze/raid tohoto roku. Lepší než Eurokarneval, lepší než oba Majálesy, lepší než ten zbytek. Million Marihuana March a jeho čiré šílenství zaplavilo Prahu a já—tedy my jsme byli v epicentru, na místě, v ulicích, v pomyslných zákopech lidských těl, která se valila jedno přes druhé ulicemi Matičky Metropolis.
Tentokrát to vyšlo a exkurze se konala ve třech – já, S. a █████, studentka historie ztreacená v tepnách tohoto prokletého města. Shodou náhod z mého neurčitého profilu usoudila, že jsem žena. To možná bylo dobře, protože kdyby věděla do čeho jde a v mysli si vybavila plešatého, tlustého & neoholeného chlápka, který se podoben manickému supu snáší k davům s bleskem, zcela bez ohledu na vlastní nebo cizí bezpečí, možná by si to rozmyslela. Myšlenka jiné ženy ji mohla připadat bezpečnější. Ale to jenom spekuluji. V sociologii existuje termín homofilie pro stav, kdy se lidé sdružují s jinými jim podobnými – věkem, statutem, pohlavím, etnicitou, zájmy a tak podobně. Takže možná, možná, možná…
Ale na spekulacích nezáleží. Důležité je, co se stalo v terénu, když jsme raidovali, a musím se přiznat, že to byl jeden nekončící euforický stav. Těžko se to popisuje, možná za to mohla dehydratace pod neúprosným sluncem, možná nepřímé účinky hustého marihuanového kouře, který se vlekl nad průvodem, ale ve výsledku do sebe všechno do sebe nějakým způsobem krásně zapadalo.
Nejlépe to asi vysvětlí Astronautalis a jeho The dirt bike:
And this is just the half, I can’t even find the words
How alive I finally felt, in the apex of a curve
Původní sraz byl u sochy J.J., na relativně klidném místě daleko od chaosu průvodu (poučení z minula), pak jsme se vydali na KN, dlouho nic, ulice prázdné, ticho. Je to správný den? Nemám špatné informace? Ale pak jsem uviděl hradbu lidí a všechno začalo dávat smysl. Tohle je náš cíl. Tohle je náš osud.
Vteřinu jsme postávali opodál.
█████ se zeptala něco ve smyslu: „What now?“
Chtěl jsem počkat, až se něco začne dít, ale bylo zbytečné čekat. Všichni tihle lidé byli našimi modely, připravení, napjatí, jen pro nás. Nač se zdržovat? Zapluli jsme do bloku masa, tetování a psů (těch tam bylo až neuvěřitelně mnoho) a v té chvíli jsme se vzájemně ztratili. Začala akce. S S. jsem se během průvodu potkal dvakrát, s █████ jednou, a šlo o čirou náhodu, všichni jsme plavali ponoření až po krk v moři těl.
Zase (jako na Majálesu) jsem operoval s bleskem na blízko – na foťáku nasazený 24mm objektiv, externí blesk v ruce, skenoval jsem davy a hledal zajímavé charaktery. Nejlepší strategií bylo stát na místě, nechat se omývat proudícím davem a čekat až všichni přijdou ke mně. Pak, když průvod minul a projelo kolem Sauronovo oko – vůz policie zhusta osazený kamerami – jsem se musel zvednout a běžet na začátek průvodu a celá operace se opakovala.
S bleskem vytočeným na maximum, jsem bleskoval nejen proti slunci na prosvícení stínů, ale i se sluncem, tak silně, že to přemohlo paprsky hvězdy Sol a vynutil jsem si vlastní fotonické podmínky. Pár lidí muselo skončit oslepených, ale to je riziko, které jsem ochotný podstoupit. Někde v Hybernské se mi podařilo oslepit piráta Bartoše. Všiml jsem si ho na poslední chvíli a vrazil mu objektiv s bleskem do tváře (fotka níže). Chtěl jsem za ním zavolat „já vás volil“ jako omluvu, i když to nemusela být pravda. Když se Bartoš v televizi ukáže s páskou přes oko, může to být moje vina.
Ale nemůžu si pomoct: miluju blesk, líbí se mi, jak vypadají výsledné snímky, ta intenzita, ta ošklivost, ten způsob, jak směrovat pozornost kuželem světla, to je zcela fantastické. Celou dobu jsem skákal lidem do cesty, často méně jak jeden metr, někoho vidím, skok, cvak, neúprosný blesk a posunout se na další cíl, je to tak mocný pocit, proboha! Nemůžu se dočkat dalšího raidu!
Samozřejmě jsem si málem spálil obočí bleskem, slunce mě ožehlo do ruda, bylo mi zle, někteří lidé nebyli příliš přátelští, vystrašil jsem jednu ženu, ale to ve výsledku nic neznamená.
Když pak naše skromná výprava seděla na trávě ve stínu Štvanice, pili jsme nepříliš levné pivo a ukazovali si fotky, teprve jsem si naplno uvědomoval, co se stalo a pocit spokojenosti si začal sedat pod kůži: Tohle byl dobrý raid.
