Kytky, sníh a sny

Nedávno jsem se tu svěřil, že mi svět už dává jen marginální smysl a i tato kůrka soudnosti pomalu mizí, potápí se v teplém mléku reality. Někdy se probudím v polovině noci, křičím na nebe a zbytky nelogických snů stále sjíždí tobogány neuronových smyček, křičím proto, že bdělá realita nějakým způsobem dává méně smyslu než svět rychlých pohybů očí za zavřenými víčky. Proč se tohle jenom děje? Proboha. Chci ven.

Někdy nedávno jsem procházel kolem vodní plochy, kterou jsem viděl už milionkrát a všiml jsem si květin vykukujících ze sněhu. Přimrzl jsem a chvíli tam stál, v závětří jalovců ve nichž během léta pavouci staví hrady z vláken a hrůzy, hlavu skloněnou, pohled stočený na pole žlutých květů pod ochranou vrstvou křehkého sněhu a hlavou mu rezonovalo duté „Co se to sakra děje?“ Nic nedávalo smysl. Realita nedávala smysl. Stejně tak koncepty jako čas, prostor nebo kauzalita. Napadlo mě: Sním snad? Drží mě ve svých drápech descartovský démon? Je tohle ten okamžik těsně před probuzením, než otevřu oči a, zatímco obvody jiskří logikou snových zemí, začnu křičet na mrtvé pixely na noční obloze, protože nic nedává smysl, realita je vratká jako kra na hladině tajícího rybníka, kterou vyřízly čepele bruslařů?

Vzpomínám si na ten sen, nedával žádný smysl, plaval jsem ve vodách ██████████, daleko od břehu, do míst, kde je pod nohama místo písku cítit jemné bláto, a voda začala mizet. Neodtékala, neplynula pryč prosakující přehradou, nezačala vysychat, jen mizela. Jedna scéna snu plynule přecházela do druhé, bez kauzality, jen interpolací. Vodu začaly nahrazovat vrstvy řídkého jílového bahna, brodili jsme se jím, odhrnovali ho z cesty, vyhazovali ho ze zářezu, který vedl podélně rybníkem, holýma rukama, celí černí, bláto na kůži začalo vysychat, tvořilo tvrdou krustu, která praskala kolem kloubů. Najednou se realita koupaliště změnila na koridor vyhloubený v blátivém dně rybníka, do stran jsme nahnuli metry slizké zeminy, dokud jsme nenarazili na pevné dno ve kterém tisícovky nohou vyšlapaly suchou a tvrdou pěšinu.

A pak mě probudil telefon: „Nic nenabízím, nic neprodávám, chtěla bych se jen zeptat na čtyři jednoduché otázky. Kde nakupujete parfémy? Na internetu nebo…“

„Podívejte, volala jste mi už včera,“ zaúpěl jsem do chřtánu telekomunikační linky, „můžete laskavě táhnout do prdele.“

Co to tu jenom píšu? Kytky pod sněhem, realita, zmatení, yada, yada, yada…