Každá tragédie je příležitost (pro levnou reklamu)
Když se v roce 2010 chilští horníci poprvé vynořili z hlubin dolů, kde byli 69 dnů uvězněni, každý z nich měl sluneční brýle, aby chránil oči před sluncem, na které si během nedobrovolného pobytu v temnotě dolů odvykl. Darovala je firma Oakley a její produkt se najedou ocitl na hlavním pódiu mediálně velice sledované události. Podle odhadů takto mohla firma získat publicitu v hodnotě 41 milionů dolarů. Investice? 450 dolarů.
Oakley na této tragédii rozhodně vydělal.
V tomto světle by cynik mohl velice snadno podlehnout dojmu, že když se Musk rozhodl pomoci s vysvobozením dětského fotbalového týmu, který v Thajsku uvázl v zatopených jeskyních, jeho záměrem nebyl jen čistý altruismus, ale šlo mu především o levnou reklamu vezoucí se na zádech tragédie a snaha si vybudovat pověst mesiáše (protože co může být lepší PR než když lidé věří, že CEO je vtělení spasitele).
Poprvé jsem se o tom dočetl tady, tenhle článek si zapamatujte, ještě se k němu vrátím.
Cynikovi by plán korporátní záchrany, tím jak je strukturovaný, mohla připadat jako snaha dostat všechny možné trademarky do zpravodajství a prezentovat je jako pozitivní sílu. Muska napadlo tohle: Uřízne kus trubky, která je dostatečně velká pro jedno dítě, k ní připojí pár kyslíkových lahví a potápěči ji i s organickým nákladem protáhnou zatopenými jeskyněmi ven. Trubka samozřejmě pochází z jeho rakety a výsledek je označován za ponorku, i když má komfort železné rakve. Na místo poslal zaměstnance dvou svých společností a tak zajistil, že se na stránky novin dostane co nejvíce jeho obchodních značek.
Ale teď k tomu článku. Jedna věta zvlášť zazářila: „Nezbývá než doufat, že thajská vláda schválí plán Elona Muska co nejrychleji.“
Sledujte použitou rétoriku: Stát si se záchranou nemůže poradit, jen techno-mesiáš dokáže uvězněné děti zachránit. Předpokládá, že fůra potápěčů a odborníků přítomných na místě (z Thajska i jiných zemí, fotbalisty poprvé spatřil Britský potápěč), nemůže uspět, že nemůžou stačit, že jsou bezradní, a jedině rakety-auta-panely-Mars Musk má plán, který může reálně fungovat. Jasně, že když něco vyřeší jeden génius, je lepší příběh, než když si s problémem poradí stará nudná státní správa se všemi těmi nudnými institucemi a organizací. (Že tento génius má za zády jmění, které přesahuje HDP skoro 80 zemí, lehce kazí tento mýtus.)
A pak závěr textu: „Otázka zůstává, zda stihne Elon Musk vybudovat a dopravit ponorku dříve, než si thajská vláda poradí sama.“ Co tohle má znamenat? On je to závod? Trochu bizarní. Když si Thajci poradí sami, pak je všechno v pořádku, ne? O tom to celé je, nebo ne?
To všechno je jen dopad aury mesiášů – názory těchto lidí mají nějakým způsobem přednost před všemi ostatními. V kolektivní imaginaci jsou něčím víc, stali proroky, kteří nám ukážou cestu vpřed. Jsou to jen miliardáři, kteří všechny přesvědčili, že jsou benevolentní. Proto, že vědí jak vytahat miliardy dolarů z kapes lidí, neznamená, že znají odpovědi na všechny otázky, které tíží lidstvo, a že z jejich odpovědí bude benefitovat kdokoli jiný než oni sami, nebo že jsou morálně na vyšší úrovni (říkal někdo „odbory“ nebo „zdiskreditování nepohodlných novinářů“?). Nezachrání nás superman, musíme se zachránit sami.
Ale to všechno jsou úvahy cyniků. V této medializované kauze jde jenom o záchranu dětí, o nic víc. Kdo by se na tragédii snažil přiživit, by musel být bezcitný manipulátor.
+1: What Elon Musk Should Learn From the Thailand Cave Rescue