Po katastrofě v přímém přenosu

Původně jsem dneska chtěl psát zase o volbách, ale po dni, který jsem strávil převážně sledováním jednoho grafu, který byl katatonicky a skoro až kriminálně nehybný, ale přesto jsem je celé hodiny pozoroval s manickým zápalem a čekal, kdy konečně začnou sčítat Prahu a v hlavě počítat, co s katastrofou, která se nám odvíjí před očima v reálném čase, hlavní město zmůže, čtením původních paperů o Meltdown a Spectre útoku, protože o nich budu (na pozvání, není to můj nápad) mluvit, a studiem architektury raných Windows (cesta, která k tomu vedla je příliš komplikovaná na vysvětlení v tuto pozdní hodinu) a teď jsem bez dechu, a nad hladinou mě drží jenom kontorze neklidných statistiků, kteří mezi řečí naznačují, že by to teď mohlo vyjít, že bychom mohli, když se celá rebelie postaví jednotně za Drahošem, Zemana konečně vystřelit na oběžnou dráhu a nechat ho tam, ale je to nejistá útěcha, a jak jsem řekl mám hlavu vyhlodanou a měkkou jako ztrouchnivělý kmen a nechci teď psát o volbách a místo toho sem dám fotku nějakého fialového dřeva, protože to mi teď dává stejný smysl, jako cokoli jiného, třeba jako to, že celý tenhle odstavec je jediná věta.