Jezdím

████████████████████ se svěřila s příběhem o tom, jak začala běhat, jak přestala a jak se █████████████████████████ zas začala hýbat. Psala o flow – tom pocitu, kdy při fyzické námaze jen existujete, kdy výzva přesně odpovídá schopnostem a všechno se zdá možné. Rozuměl jsem ji víc než dobře, takové stavy zažívám v sedle kola, svět se míhá v okrajích zorného pole a nic nepředstavuje nezdolnou překážku, žádná nástraha terénu není příliš zdrcující, aby mě porazila, neustále se pohybuji vpřed a zdá se, že mě nic nemůže zastavit. Někdy, když se už vracím do Cely, stále toužím, aby ten intenzivní pocit trval dál, vymýšlím všemožné kličky a beru to cestičkami, které dobu v sedle prodlouží o pár minut, ještě chvíli, ještě půl kilometru, ještě trochu. Jde o velice mocnou drogu, jejíž efekt není možné vysvětlit, musí se zažít.

Tenhle článek je paralela ke zpovědi ZV – stejně jako její cesta v běžeckých botách vedla přes zdravotní komplikace, ta moje začala pomalu se rozpadajícím tělem a pozvolným chátráním organismu (nechci tady ani na vteřinu tvrdit, že oba případy jsou byť jen vzdáleně srovnatelné, protože jednak neznám všechny detaily a druhak jsem hypochondr, jehož problémy jsou často komicky triviální, tohle není snaha se předvést, ale empatizovat).

Jedna verze mytologie, kterou jsem tu prezentoval je, že jsem potřeboval jezdit na vlak, spočítal si jaká je pravděpodobnost, že někdo ukradne kolo, výsledné číslo vypadalo snesitelné a proto jsem sedl na kolo a jel. Pak jsem začal bicykl postupně spravovat a nakonec, po letech neaktivity, zase vyjel rekreačně. To je jedna verze. Ne zcela fiktivní, ale ne úplná.

Nepamatuji si přesný sled událostí, ale než jsem sedl do sedla, koketoval jsem s běháním. Postupně mě však začaly bolet achilovky a běhání se stávalo stále těžším a těžším. Pak mě začaly bolet i když jsem jen chodil. Pak mě bolely ráno hned po probuzení tak, že jsem se stěží belhal ze schodů. Přes den to eventuálně povolilo a mohl jsem se hýbat, ale nezvládl jsem bez bolestí ujít žádnou delší vzdálenost. Rozhodně jsem nemohl chodit na vlak pěšky.

Nevím co jsem měl s achilovkami v nepořádku, plánoval jsem zajít k doktorovi nechat se proklepnout, ale nikdy k tomu nedošlo, jednak z důvodu omezené mobility, ale hlavně proto, že jsem idiot, který problémy řeší, až když je příliš pozdě.

Při jízdě na kole mě nic nebolelo (nejspíš to mělo něco společného s pohybem chodidla, které ve šlapce znehybněné) a tak jsem začal jezdit.

Ze začátku to nebyla žádná sláva, byl jsem tlustý, líný a █████████████████████████ způsobující ███████████████ – rozpad svalových vláken. Tu jsem nejvíce cítil ve stehnech, tedy zrovna těch svalech, které jsou na kole potřeba. První jízdy byly strašné, připadalo mi, že nemám žádnou sílu, nulovou výdrž, stále jsem bez dechu a to nebyla žádná zábava. Ale jezdil jsem dál a pomalu se to zlepšovalo. Neměl jsem žádný tréninkový plán, žádnou speciální dietu (neshodil jsem nic a naopak asi dvě kila přibral), jenom jsem jezdil, kilometr za kilometrem, na vlak a z vlaku, krátké smyčky i delší výjezdy, a postupně to začínala být čím dál větší zábava. Najednou se kopce změnily z těch otravných překážek, které musím vytrpět a které mě rozbijí, v jen další část cesty. Nezáleželo kudy jsem jel, vždy po návratu se mi po těle rozlil příjemný pocit, spokojenost.

V cyklistice se říká: „Není to lehčí, jen jsi mnohem rychlejší.“¹ Když má člověk lepší fyzičku nebo lepší kolo, než měl dříve, nejezdí stejnou rychlostí s menším úsilím, ale dá tomu stále všechno, stejnou námahu, stejný pot a stejnou energii, jen je u toho rychlejší. A čím jsem byl rychlejší, tím víc jsem si užíval koridory asfaltu, prašné cesty v polích a štěrkové trasy pod klenbou stromů. Žádná minuta v sedle nebyla promarněná, právě naopak.

To je asi tak všechno, co jsem chtěl napsat, jen nevím, jak text zakončit. Možná tím, že jezdit na kole by měli bez výjimky všichni. Je to praktické, zdravé a zábavné, je to jako běh, jen rychlejší, a když to tak nepůsobí prvních pár jízd, časem se to nevyhnutelně zlepší a dostaví se flow.

1. Podle všeho jde o citát Grega LeMonda.