Internetové komando
Netušil jsem, že nejděsivější moment za posledních pár let bude instalace internetového připojení. Trnul jsem paralytickou hrůzou a se studeným potem na zádech sledoval duo instalatérů/horolezců, kteří montovali novou anténu.
Do té doby jsem byl – především kvůli geografické separaci od tepu civilizace – nucen využívat služby potomka bývalého telekomunikačního inkumbenta, jehož brand se točí kolem leitmotivu kyslíku.
Nebyl jsem s jeho službami vysloveně nespokojený, všechno více méně fungovalo, jen ADSL spojení bylo nepříliš rychlé, hlavně co se uploadu týká a hlavně stálo víc, než by se slušelo v pokročilé post-industriální společnosti. Ale neměl jsem na výběr. Žil jsem v hlubokých lesích, kde panovalo nekonečné příšeří, žádný den, jen noc nebo šeď. Blátivými cestami nikdo nedokázal natáhnout nic lepšího než staré měděné dráty.
Ale to se změnilo, když byl v Zemi Nikoho vztyčen stožár osazený sérií mocných radio-vysílačů, které dokázaly proniknout hustými lesy a rozvlněnou krajinou. Vzpomínám si na den, kdy jsem se vracel do Cely a nad vrcholky stromů viděl vršek Nekonečné Věže. Odrážela mdlé večerní paprsky. Všechno v těch krajích bylo nevýrazné a šedé, dokonce i slunce.
Nic se však nedělo aspoň dva roky poté, co Věž oblažovala digitální radiací Zapomenuté Země. Nevěděl jsem, k čemu byla vystavena. Pak se mi k rukám dostal leták s nabídkou bezdrátového internetu. Byla to vstupenka do jednadvacátého století.
Jeden den jsem zavolal; žena na druhé straně linky odpověděla, že jejich technik přijede následujícího dne krátce po poledni, aby obhlédl situaci a prověřil reálnost nasazení jejich precizní radio-výbavy. Přece jen šlo o temné lesy, které představují terminální překážku pro bezdrátové vlnění.
Druhý den přijeli dva chlápci ve felicii až po střechu naložené nejrůznějším vybavením, nástroji a pomůckami. Jeden vysoký a štíhlý, druhý menší a zemitější; jeden měl hlavu v oblacích, druhý měl na starosti ho držet při zemi.
„Jak je tohle možné?“ pomyslel jsem si, když jsem si s nimi podával ruce. Tihle dva vypadali přesně tak, jak bych si představoval techniky poskytovatele internetu. Pat a Mat pro digitální věk. Precizní, ale přeci laxní. Jednomu zazvonil telefon. Ten vyzváněcí tón odněkud znám… jo jasně, IT Crowd, jak jinak.
Stáli jsme před domem, ukazoval jsem na štít, kam by mohla přijít anténa. Ten vysoký říkal, že tam by to asi bylo nejlepší. Zahleděl se směrem, kterým tušil Nebetyčnou Věž, pak se otočil zpátky na mě a řekl: „Můžeme to udělat hned.“
Sakra, tak dlouho se nic nedělo a najednou to spíchnou na počkání. Vybavil se mi citát mylně přisuzovaný Leninovi: „There are decades when weeks happen, and weeks when decades happen.“ Tak jo, jdeme na to.
„Máte nějaký žebřík?“ Zeptal se dlouhán jako by nic. „Jinak bych to musel namontovat z okna.“
Ten druhý něco prohodil, ale jeho slova zcela smyla hrůza následujících okamžiků.
Žebřík jsem nenašel. Technik jen pokrčil rameny, vylezl na parapet okna, prsty objal neexistující úchop, vyklonil se ven do nicoty a s nasazením vlastního života začal vrtat díry do bednění. Jeho kolega ho chytil za opasek ve snaze ho jistit, ale spíš něž o cokoli jiného šlo o sebevražedný pakt — když už zemřou, tak společně. On visel z okna, já stál opodál s rukama založenýma, zmrazený paralytickou hrůzou, studený pot na zádech, kůže mi bublala hrůzou.
„Co když spadne? Co když spadne? Co když spadne?“ Hnalo se mi hlavou v nekončící smyčce. Viděl jsem jen to nejhorší. Viděl jsem jeho tělo rozmačkané ve stínu stromů a sanitku zapadlou v blátě Země Nikoho, neschopnou poskytnou pomoc. Tady zemře. Tady to musí skončit. Proboha. Proč to dělá? Přece ho neplatí tak dobře. Proboha!
Ale nakonec to dokázal, jako Alex Honnold, držel se na stěně s elegancí odporující gravitaci, fyzice a zdravému rozumu, nainstaloval přijímač, rozchodil internet rychlý jako vichřice, rozloučil se a odešel, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby to byl běžný pracovní den, jen stěží hodný pozornosti.
Jen, co se ztratili v zákrutách křivolakých cest Země Nikoho, dopadl jsem do
křesla, █████ Proboha! Tihle dva byli první lidé, kteří se po mnoha letech podívali do Cely. Co si
museli myslet? Všude kolem známky destrukce a šílenství, které jsem už ani
nevnímal, masivní množství zbraní, automatických pušek, v jednu chvíli, jak si
matně vybavuji jakoby ze snů, jsem tomu druhému (abych rozehnal napjaté ticho)
ukazoval osmapadesátku. Je to vůbec pravda? Internet běží, ale těch pár mega za vteřinu mi připadá zcela bezvýznamných. Na
tyhle dva techniky pasuje epitaf Oscara Zety Acosty, který na konci
Fear and Loathing napsal HST: There he goes. One of God's own prototypes. A high-powered mutant of some
kind never even considered for mass production. Too weird to live, and too
rare to die.