Příliš horko, neúřadujeme

Jaký mizerný den… Je tak úmorné horko, že nemůžu zůstat plně vzhůru, ale ani usnout, svaly na nohou mě bolí z včerejší jízdy a místo chůze jen komicky belhám, větrák v Cele jede na maximální otáčky, okna otevřená dokořán, aby zachytila průvan, na horizontu prší, k zemi se snášejí temně modré pruhy, ale blahodárné mraky krouží kolem Cely jako hladoví supi, ale nikdy se nepřiblíží a nezastíní mojí oblohu.

Za světla jsem sebral sílu na jedinou věc – shlédnutí filmu Unbreakable. Shyamalanův snímek z roku 2000 s Brucem Willisem v hlavní roli celkem uvěřitelně přemítá, jaké by to bylo, kdyby lidé s nadpřirozenými schopnostmi existovali v našem nudném & fádním světě. Shyamalan je známý svými překvapivými konci (a mnoha katastroficky špatnými filmy). Věděl jsem o filmu skoro všechno & proto jsem místo objevování neznámého sledoval detaily, jak je snímek poskládaný. Naposledy se mi to stalo u filmu The Usual Suspects – od začátku jsem věděl, že kripl je ve skutečnosti Keyser Söze, nic mě nemohlo překvapit, jen jsem si užíval jak to udělali. Jde o zážitek na jiné úrovni, není nutné hroší, jen jiný.

Přes všechno, co jsem napsal, mě úplný konec Unbreakable překvapil. Věděl jsem jen skoro všechno. Všechno kromě posledního momentu. Zpětně však dává smysl, jako jediné možné vyvrcholení.

Po setmění jsem zas zabíjel komáry a vyháněl hmyz, který mi nalétal do cely.