Drahá auta & pronásledování na kole
Otázka do pranice: Co z člověka udělá drahé auto?
- vyrovnaného introspektivního jedince
- čůráka
Druhá možnost je správná. Vrozené privilegia a peníze z lidí odsekají empatii jako nic.
Projížděl jsem zrovna vesnicí, která se za posledních dvacet let proměnila v kolonii nesmyslně luxusních vil, když se vedle mě minula dvě auta. Zpomalil jsem jako slušný účastník převážně automobilového provozu, aby se silice vyčistila. To auto, drahý model, které jelo mým směrem se nepřirozeně vleklo. Najednou cítím vodní poprašek. Stěrače auta jedou naplno. Zvláštní, proč zrovna tady? Auto se dalo do pohybu a rychle přemýšlím: Pokud to (nějakým způsobem) udělal schválně, půjde o zajímavého jedince, se který se ještě může stát zdrojem zábavy, pokud je to náhoda, odnesu si z toho jeden divoký sprint. Jedeme! Vyrazil jsem maximální rychlostí, krásný sprint, nejtěžší převody, aerodynamická pozice, kolo se pod záběry kývalo jako loď na mechanicky rozbouřeném moři. Není snadné dohnat vozidlo, které disponuje výkonným spalovacím motorem, ale dal jsem tomu všechno. I sám neporazitelný kanibal Eddy Merckx zajel hodinový rekord rychlostí těsně pod 50 km/h a on byl nejlepším cyklistou sedmdesátých let, genetický super-mutant, který se rodí jednou za dekádu, ne napůl invalidní idiot na téměř 3× těžším kole.
Hnal jsem se za ním jako šílený pes, který se žene za auty a stejně jako onen hypotetický canis jsem nevěděl, co bych dělal, kdybych to auto chytil. Ve vzduchu visela jen vágní vidina zábavné interakce s velice naštvaným mužem. Po šesti stech metrech začal zpomalovat, ale zrovna se blížila moje odbočka, chtěl jsem se dostat domů před západem slunce. Tak nic. Ukázal jsem doleva a strhl řídítka přes silnici do kopce.
Ale pak, jako správný čůrák v drahém autě, zatroubil, vystrčil z okna ruku a rozloučil se vztyčeným prostředníčkem. Musel jsem se nahlas zasmát. Představte si jeho rozpoložení, kdy cítí potřebu ukázat svojí nadřazenost, kdy musí dát co proto jednomu náhodnému cyklistovi, který neudělal nic jiného, než že bez zvláštních důvodů zrychlil za jeho drahým vozem. Bylo to tak bizarní a tragické.
Nakonec nezklamal a poskytl dočasné pobavení, které může poskytnout jen prvotřídní čůrák.
Ale byla to krásná jízda. Pár desítek kilometrů + jeden zběsilý sprint první vlnou podzimu, v šikmém oranžovém slunci, kola tvrdá jako kámen nehlučně klouzala po hladkém asfaltu, všechno fungovalo, rychle, ale zlehka, jako kdybych neměl řetěz, sweet spot, in the zone, nepopsatelně krásný pocit. Při jízdě jsem si vzpomněl na Huntera S. Thompsona když v rozhovoru o Hell's angels mluvil o tom, jak vyrážel na noční jízdy na motorce:
I used to take it out at night on the Coast Highway, just drunk out of my mind, ride it for 20 and 30 miles in just short pants and a t-shirt. It’s a beautiful feeling.
Já měl zcela čistou mysl, chyběl mi bušící motor, ale i tak, vlastně přesně proto, to byla nepopsatelná nádhera.