Chaos/mechanizace
Znáte ten pocit, když se vám něco zdá a jste si jisti, že jde o pokračování snu, který se vám hlavou prohnal už někdy dřív? Pak se ale probudíte a nejste si zcela jistí. Skutečně se vracíte do již navštívených vod nevědomí, nebo jste si právě vysnili, že jde o pokračování? Skutečně se to stalo, nebo si to jenom myslíte? Přepsali jste si paměť vlastní lží?1 Můžete ji věřit?
V případě snu na tom moc nezáleží, ale přesto je ten pocit neexistující jistoty nepříjemný. Nejistota špatného výsledku je mnohem horší než jistota toho samého.
Podobně se cítím při psaní k47čky. Nejsem si zcela jistý, co jsem sem už napsal, co jsem chtěl napsat, ale zapomněl, nebo co jsem definitivně dal k ledu. Je to zmatek. I když nám kompletní historii mé grafomanie od září 2009 zaverzovanou gitem, stejně je těžké si udržet přehled.
Tomu je třeba udělat přítrž a začít bojovat s chaosem jedinými zbraněmi, které vím, jak použít: Kódem. Proto jsem napsal skript, který proleze galerii a ukáže, jaké fotky jsem zatím nikde nepoužil. To se hodí, protože tak můžu najít všechny ty ztracené v záhybech času pod sedimenty neustále přibývajících aktualizací, které jsem odložil jednou a zapomenul napořád.
Třeba jako tahle:
Tak to vypadalo kdysi-kdysi-kdysi na cestě zpátky do samoty Cely. Ta se, jak je vidno, nachází v Mordoru, přesně pod Horou osudu.
Teď ještě musím napsat další skript, který by prohledával gigantické vrakoviště fotek na disku a hledal ty, na které jsem zatím ani nesáhl. Pro párování souborů by bylo třeba něco jako perceptuální hashování. Nebo by stačil aspoň skript, který by hlídal frontu rozepsaných textů a kontroloval, jestli něco nezapadlo na příliš dlouhou dobu. Každopádně jedno je jisté: Nadešel čas mechanizace.
- Při psaní mi na mysl přišel fantastický film Primer (měl bych se na něj zase podívat & vy byste měli udělat to samé):
From this they deduced that the problem was recursive but beyond that, found themselves admitting, against their own nature and once again, that the answer was unknowable.