Na Václavském náměstí povstala lidská zeď chránící demokracii

Situace s Republice mezi Horami je velice teď příznivá demonstracím. Co se tady děje, má daleko k ideálnímu stavu – premiér pošpiněný svou dychtivostí uspokojit StB, půl roku v demisi, opět jmenovaný si chce pojistit svůj postup aliancí s kulometným hnízdem KSČM.

Populisté ANO ulehají do peřin se sociálními demokraty a živo-mrtvými Marxisty-Leninisty, kteří se nikdy neodtrhli od pupeční šňůry minulého režimu, který snil o orálním sexu na Stalinově hnijící mrtvole. Jaký tohle dává smysl? Jde nejspíš jen o dohodu těch, kteří jsou ochotni tolerovat Babišovu uraženou autokracii.

Linie už dlouho není rozdělena na levici/pravici, ale aliance jsou tvořeny ad-hoc, oportunisticky, jen mezi těmi, kteří se dokážou snést. Možná jde o důkaz, že žijeme v bohaté společnosti, které nemá žádné velké strukturální problémy, které by měli politici řešit. Proto politika zdegenerovala po podoby homeopatické správy, která si vytvoří vlastní fiktivní problém a pak na něj poskytne nefunkční řešení, zatímco hlavní politická aktivita se týká rozložení moci mezi kastou politiků.¹

A tak jsem se zase vyskytl v epicentru demonstrace. Ani nevím jak, najednou jsem prostě stál na Václaváku, který se pomalu plnil lidmi s transparenty. Pod koněm se tyčilo pódium, o něco níž obrazovka pro oči demonstrantů, kteří se nemohli dostat dostatečně blízko Bodu Nula.

Začal jsem se mezi nimi proplétat jako elektron, který ztratil naději, že najde domovský orbital. Lidé kam se podíváš a další a další proudili na náměstí ze všech stran. Z dolní půlky vyvěral souvislý proud masa a pěchoval situaci nahoře. Viděl jsem to už několikrát, ale vždycky mě překvapí, jak velká je nakonec účast, jak masivně a pozitivně působí blok masa a vlajek.

A překvapivě to nebyli jen mladí. V davech jsem vídal četné zástupce staré gardy. Možná za to mohla konotace s komunistickým režimem, která vyhnala ty, kteří ho zažili osobně, aby varovali ostatní, bylo to jejich poslední poslání. Pokud to tak je, patří jim za to nekonečný vděk. Jako obvykle masivní strata patřila mladé generaci. Stačil jeden pohled a bylo jasné, že se narodili, po roce 1989. Taková ta sorta hrozivě mladých a skandálně atraktivních, kteří jsou příliš nedočkaví a chtějí vidět pohyb vpřed. Pár pirátů bylo rozpuštěných v davu, identifikovatelní jen podle odznáčků. Svobodní se svými prapory drželi pevnou linii, stejně neochvějnou jako je jejich doktrína.

Tam jsem zahlédl chlápka, který byl zcela jistě street fotog. Skrz kapiláry davu se pohyboval s elegancí sametového kraba, fotoaparát na krátkém popruhu mu visel vysoko na hrudi, neustále připravený, jen pár palců k oku, v něčem mi připomínal Garryho Winogranda. Chtěl bych být jako on, neviditelné oko levitující světem, dokumentující zkázu.

A pak v jednu chvíli, kdy jsem lapal po dechu, tonoucí v moři těl a krve, mi to došlo: Protestuje se tady proti vládě v tandemu s komunisty a já jsem komunista. Tedy asi takhle: Cítím náklonnost komunistické organizaci společnosti & vidím ji jako nezbytnost ve světě, kde je všechna práce automatizovaná. Neschvaluji žádný komunistický režim nebo komunistickou stranu. Historické okolnosti mi nedávají jinou možnost, ale přesto futuristické okolnosti nedávají jinou perspektivu.

Pozici, se kterou souhlasím, nejlépe shrnul Steven Hawking ve svém posledním příspěvku na redditu:

If machines produce everything we need, the outcome will depend on how things are distributed. Everyone can enjoy a life of luxurious leisure if the machine-produced wealth is shared, or most people can end up miserably poor if the machine-owners successfully lobby against wealth redistribution. So far, the trend seems to be toward the second option, with technology driving ever-increasing inequality.

Měl jsem v té situaci říkat mladým lidem, že komunismus potřebujeme, jinak se všichni budeme mít zatraceně mizerně? Připadalo mi, že by mě sežrali zaživa, všichni byli přece jenom do ruda nažhavení proti komunistům a v takové situaci se snadno ztratí rozdíl mezi komunismem a komunistickým režimem, mezi hrozivou budoucností a potenciálně mizernou budoucností.

1. Tohle není moje myšlenka. Mám ji od Al Murraye z RHLSTP podcastu.