Dealerky parfémů

V jednom supermarketu, kam jsem zašel jen, abych pořídil co nejlevnější potravinu na zakousnutí, mě zastavila trojice žen, která sídlila kolem maličkého stolku. Jedna z nich mi podala ruku a řekla, že se chce jen zeptat, který z jejich parfémů se mi líbí nejvíc.

V té chvíli jsem smrděl jako kopec shnilých ryb a vypadal přinejmenším sešle. Choval jsem určité pochybnosti, proč zacílili zrovna na mě, od pohledu jsem působil jako jedinec, kterému je nepříjemný už samotný koncept vůně.

Představila tři vzorky nějakých aromatických preparátů, které se v zahraničí prý prodávají v cenových relacích kolem 2500 korun za krabici, ale u nás se co nevidět začnou nabízet za 1500. Hned nato do mě začala hrnout všemožná další fakta takovou rychlostí, že je nebylo možné zpracovat nebo si je zapamatovat.

Pak se jako údajnou soutěžní otázku zeptala, kdo je na tisícikoruně. Palacký. Prý jim tam lidé říkají různé věci, jako třeba Jan Žižka. „Děláte s penězi?“ zeptala se s hraným údivem. Vyhrál jsem za to tři krabice jejich úžasného preparátu. „Že jste to vy, dám vám ještě jeden, ale nikomu to na mě neříkejte. Radši to dám vám, než abych to vracela manažerce.“ Prý si to od nich lidé berou po dvou, po třech. Ukázala mi peněženku plnou bankovek. „Vy máte čtyři za cenu jednoho. Chcete na to paragon?“

„Co prosím?“ A bylo jasno. Žádný průzkum, žádná propagace nové značky, jen obyčejný nátlakový prodej. Díky moc. Nekoupím si nic, co jsem nechtěl.

Zpětně musím uznat, že jejich taktika byla delikátní. Když se ptaly, kdo je na tisícikoruně, jen testovaly, jestli s sebou mám potřebnou hotovost. Každý výrok byl specificky navržený, aby v očích zákazníků zvýšil hodnotu a zájem o produkt. V zahraničí za 2.5k u nás „jen“ za 1.5k, tři za cenu jednoho, a ještě jeden navíc, no neberte to, to je skoro zadarmo. Krok za krokem šroubovaly klientovo zmatení, podvědomou touhu a zároveň pocit, že by neměl jen tak odejít. Navíc celou akci vedly tři exempláře mladého masa a je jasné, že se určitě někdo chytil na jejich píseň sirén.

+1: Zpětně mi došlo, že jsem dostal licenci vymýšlet blbosti, ta však zůstala politováníhodně nevyužitá. Mohl jsem říct cokoli, třeba že se voním jedině prošlým máslem. Cokoli. Tak příště. Nebo rovnou začít otázkou: Chcete mi něco prodat?