Co psát?

Už brzo to bude jeden celý rok, co jsem začal psát/blogovat každý den. Samotná k47čka je o něco málo starší, bude to už něco mezi 14 a 15 lety, co mi v hlavě zajiskřila myšlenka vlastního webu, nicméně každodenní aktivita tu začala teprve před necelým rokem.

Jak uvízlo v análech historie, za zduření aktivity vyvolala Markéta Masopustová/XimaraQuerida (promiňte, ale jednou ze slabin mého charakteru je, že když zpozoruji možnou narážku, dvojsmysl nebo eufemismus, nikdy nemůžu odolat). Na svém blogu začala psát každý den v rámci experimentu, já se toho chytl, ona po pár týdnech přestala, ale já pokračoval bez přestávky, den za dnem & zbytek je historie. Nedávno se však země nenápadně otřásla a XQ — kdyby existoval mýtus stvoření k47čky, ona by byla Vala místního patheonu — se možná rozhodla oživit svůj blog a vlít do jeho řádků novou horkou krev.

Zajímavá je jedna věc: Podle statistik se od prehistorických dob, kdy jsem začal s k47čkou, u nás v republice narodilo něco kolem 1.6 milionů nových lidských jedinců. To je naprosto šílená představa. Na jednu stranu je idea „tenhle blog jsem začal psát, ještě před tím, než ses narodil“ opojná & lákavá, protože dodává celé operaci gravitas a váhu, ale na druhou stranu jde o předzvěst, že se stávám Starým Člověkem, který ztrácí svět, jenž mu nikdy nepatřil. █████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Ehh, ale to zase zabíhám — o čem jsem to chtěl psát? Jsem si jistý, že jsem na začátku téhle litanie měl v hlavě něco konkrétního. Ale co to bylo? Možná jsem si chtěl jen stěžovat, že někdy nemůžu přijít na téma, o kterém bych ten který den psal a proto těsně před půlnocí narychlo vystřihnu vycpávku jako je tenhle text. Možná.

Motto celé textuální operace – k47čky a ASCII blogu – by mohlo znít: „Každý den dokud se vám to nezačne líbit“. Přesně tak to tady pojímám. Nemám žádné specifické téma nebo niku, které bych se tady extenzivně věnoval a pro kterou by sem čtenáři chodili. Jde o fúzi různých & značně odlišných témat. Kdo to tady objeví pro něco specifického, a vrátí se další den, s největší pravděpodobnostní dostane dávku něčeho docela jiného, co ho příliš nezajímá. Podle statistik byl nedávno docela úspěšný článek Nepřizpůsobiví, hodně lidí přišlo z facebooku. Ale podobných satirických věcí je tu velice málo. To není ideální z hlediska marketingu.

Celý tenhle web je jen nekonečný proud nevědomí, který návštěvníka umlátí buď do stavu servility, letargie, nebo s největší pravděpodobností odmítnutí.