Česko-slovenské jaro

Jaký čas být naživu! Neustále se něco děje. Můžeme procházet špatnými časy, ale možná žijeme ty nejlepší možné.

Nic jsem neplánoval. Byl jsem jen v Praze a spontánně narazil na další demonstraci. Připadá mi, že je větší šance, že se v Praze bude něco konat, než že nebude. Jen za poslední dny to byly protesty proti komunistické mlátičce, za svobodná média, pak následoval bleskový protest studentů a teď se do akce zapojila slovenská diaspora (v ČR žije něco jako 160000 našich slovenských bratří) a přilila svojí nespokojenost do kotle občanské rozezlenosti.

Už z dálky jsem slyšel hlas vyřvávat z reproduktorů, ale nevěděl jsem o co přesně jde. Vyrazil jsem přímou čarou za zdrojem zvuku na Václavském náměstí. Vyklonil jsem se zpoza rohu a zpozoroval slovenské vlajky vztyčené nad davem lidí. Co se to jen děje?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Hlavní linie protestovala proti Ficovým machinacím, za předčasné volby na Slovensku a zevrubné vyšetření vraždy Jána Kuciaka a jeho partnerky.

Nešlo jen o problémy našich západních sousedů, šlo o něco víc, tedy tak to aspoň působilo. Jedna člověk držel transparent „česko-slovenské jaro“. Osudy našich zemí, zdá se, ať už náhodou nebo historií, jsou zase propojené, sto let od vzniku První Republiky, proťaly se v těchto dnech, kdy lidem v obou státech začíná docházet trpělivost. Něco se musí stát, hybnost je na naší straně, ať už jsme my definováni jakkoli, možná příznivci svobody a demokracie, možná jen odpůrci způsobu, jak se věci dělaly doteď.

A je to krásný pocit, že se něco děje.

Arabské jaro dokázal zažehnout jeden člověk. Mohamed Bouazizi se protestně upálil a odstartoval povstání v Tunisku, které odválo starý autokratický režim a přineslo liberální demokracii. A pak se vlny revolučního nadšení začaly nezastavitelně valit severní Afrikou a blízkým východem. Revoluční potenciál byl ohromný, nadšení hmatatelné, konečně se osud může změnit k lepšímu. V Tunisku to vyšlo, zbytek regionu se zmítá v následcích dodnes.

U nás nejdou sázky tak vysoké, staré zlo zmizelo skoro před třiceti lety, lidé v ulicích chtějí jen vyčistit současný systém, vnést do něj trochu morálky, slušnosti a legality, nikdo nebude brát zraně do rukou, nikdo nezačne občanskou válku. Tedy aspoň doufám. A taky doufám, že hnutí neztratí svojí hybnost a optimismus.

+1: Pořád mi připadá, že jsem v minulosti byl příliš cynický a odtažitý. Články Proti komunistům dneska protestuje každej a Protestní sezóna jsou už od názvu chytrácky přezíravé. Možná, že jsem to v té době necítil, možná. Ale teď je to jinak. Začínám cítit onu pasáž z HST wave speech: „There was a fantastic universal sense that whatever we were doing was right, that we were winning“