Během bouřky
Mám řád bouřky. Mám rád déšť. Sedím ve dveřích, které vedou na asfaltový balkon bez zábradlí a pozoruji nekonečnou zeleň, jak je bičována provazy deště. V takových chvílích není moc co dělat, Cela je odříznutá od světa, a všechny cesty ven vedou skrz opony vody. Tak jen sedím s laptopem na klíně a vydávám se na wikipedické nájezdy do zemí irelevance, šarlatánství a pomatení, protože proč ne? Stejně nemám na práci nic lepšího a všichni co nevidět zemřeme, tak nač se snažit něčeho dosáhnout nebo něco vybudovat. Místo toho se dozvím nějaké zajímavé faktoidy.
Tak třeba:
- Nacisté vyvíjeli ramjet stíhačku poháněnou uhlím. To zvolili ne proto, že by šlo o lepší palivo, ale projekt se rozjel koncem války, kdy konvenční paliva byla nedostupná a proto se museli poohlédnout po alternativách.
- Ale to není nic proti americkém Projektu Pluto: Cruise raketu poháněnou nukleárním ramjet motorem, která sviští nadzvukovou rychlostí rozhazuje jaderné bomby a zanechává po sobě pruh smrtelné radiace, nebo třeba americké a sovětské projekty bombardérů poháněných jaderným reaktorem, které mohly zůstat ve vzduchu prakticky neomezenou dobu.
- Nebo třeba, že v průměru jednou za 200 tisíc let dochází k převrácení magnetických pólů Země. Důkaz tohoto jevu je v zemské kůře—pokud jsem tomu dobře porozuměl, pak tekutá láva je magnetizována podle siločar magnetických pólů. Ale potom, co je vyvrhnuta a ztuhne, směr magnetizace zůstane. Geologové si všimli, že na mořském dně jsou pruhy vulkanického kamene, které jsou střídavě zmagnetizované ve správném a v opačném směru. To představuje problém pro všechny konspirátory a kreacionisty, kteří se snaží dokázat alternativní historii Země.
- Dávná civilizace v poříčí řeky Indu byla 2000 let před naším letopočtem mnohem vyspělejší než jakákoli jiná civilizace té doby. Měli například kanalizaci a splachovací záchod. Nejbližší sousedi od Cely, ho neměli ještě před deseti lety.
Když jsem četl, na parpet přistála černá vosička, která ulovila zeleného pavouka o něco většího, než byla ona sama. Chvíli jsem ji sledoval, jak ho vleče přes plech a přes asfaltovou plochu. V té době už přestalo pršet a vyrazil jsem na kole, solo, pár kilometrů po mokrých a blátivých cestách. Nesnáším tuhle pustinu, nenávidím ji z hloubi duše, ale některé chvíle, kdy se přes cestu přelézá srnka, zpozoruje mě, ale místo aby utíkala, jen nevzrušeně pokračuje v klopýtání z rozpraskaného asfaltu do rigolu u cesty a dál do bezpečné hloubi lesa, působí celkem snesitelně.