Bláto na tváři

Poslední dny často provádím dvojhmat meteoradar – okno. Podívám se do mapy srážek, která sebejistě tvrdí, že nade mnou právě teď prší. Pak vyhlédnu z okna a to podá odlišné svědectví o stavu reality. Nebe se klene mraky, aspoň v tom mají meteorologové pravdu, jen z nich nepadá jediná kapka.

V tomto duchu se přes lesy, ve kterých je uvězněna Cela, hnaly další a další sliby srážek, jedna za druhou, falešné naděje na ochlazení a svlažení. Jen dvakrát na vyprahlou zemi skutečně dopadlo pár osamocených kapek, ty ale nedokázaly napojit žíznivou krajinu. Země praskala, tráva usychala.

Ale pak konečně zapršelo a bylo to krásné. Těsně po dešti jsem vyrazil na kole do lesů dýchajících vlhkostí, maximální možnou rychlostí jsem křižoval mokré cesty a nechal se omývat sprškami bláta. Taková radost! Čím víc bláta, tím lepší.

Jak se zdá, žádná cesta nemůže proběhnout bez komplikací. Podařilo se mi píchnout. Všiml jsem si toho, když pneumatiky, do té doby tiše klouzající koridorem jemného štěrku, začaly vydávat zvuk. Najednou bylo něco špatně. Zastavil jsem, ohlédl se a ze zadní pneumatiky se šklebil syčící šlic. Ale co? Žádný problém, vždy a za každých okolností s sebou táhnu náhradní duši + sadu na jejich lepení, a za pár minut pode mnou svět zas rotoval.

Ve chvílích výměny jsem zahlédl jen jednoho cyklistu, ten úsek byl překvapivě pustý, všude jinde jezdili lidé na kolech, běžci oddechovali do rytmu podrážek, vytaženi do terénu změnou klimatu k lepšímu. Tento vyjel z boční cesty asi patnáct metrů vpředu, podíval se na kolo sedící na řídítkách a sedle, zvážil, že mu to nestojí za pozornost a jel dál. Na kole jsme všichni bratři, jak pomatenci na horských kolech tak lidské střely na těch silničních, když uvidím někoho s problémy, nabídnu mu pomoc i když vím, že nic nezmůžu, už jen ta myšlenka se počítá. Můžu se podělit o pár záplat, půjčit pumpičku, přidat svaly pro narovnávání ohnutého ráfku nebo jen poskytnou morální podporu & podělit se o historky kolizí a katastrof. Nic zásadního, žádné velké oběti, jen připomenutí, že jsme v tom všichni spolu.

Večer pak jako obvykle patřil zabíjení komárů. Stěny Cely se začínají černat skvrnami po rozmázlém hmyzu.

+1: Letošní vedra vám může zpříjemnit tahle epizoda Black Books.