Armáda Trabantů

Jízda na kole, když venku vzduch praská někde velice blízko nuly je o-svě-žu-jí-cí. Zvlášť, když se člověk žene maximální možnou rychlostí na poslední vlak a záleží na každé vteřině, vdechuje ledový vzduch dokud ho nezačne pálit hrdlo a bolet plíce, ale přesto musí jet dál, za každou cenu, riskovat kolize s auty, smyky na ledu a tak podobně. Každý záběr pedálů přináší extatické pocity. Osvěžující.

Dnes, při sprintu na něco, čemu budu prozatím říkat Photo Raid lite (tématem byl Jugger), jsem narazil na velkou koncentraci starých vozidel. Před Rudolfinem na Náměstí JP parkovalo velké množství Trabatů, Wartburgů a motorek Jawa. Vozový park byl obalený houfem přihlížejících tak intenzivním, že z dálky nebylo vidět, co mezi sebou skrývají. Probojoval jsem se blíž & spatřil bakelitová vozidla s dvoutaktními motory pod bakelitovou kapotou.

„Co se to jenom děje?“ zeptal bych se sám sebe, kdybych a) dokázal formulovat myšlenky & b) mě podivnosti v ulicích města nepřitahovaly jako opilou můru ke světlu jaderné exploze.

Nedozvěděl jsem se, co to znamenalo, ani když se konvoj vozidel začal rozjíždět, motozy bublaly, z výfuků šlehaly plameny, náměstí zaplňoval kouř a jeden vůz za druhým mizel v kapilárách města. Pravda & poznání v tomto případě nebyly vůbec důležité, hlavní byl zážitek & ten surový pocit, že tam člověk byl, osobně & na vlastní oči pozoroval události, ať už mohly znamenat cokoli.

+1: Pravděpodobně šlo o tohle.