Anna von Hausswolff útočí na sluchové nervy s intenzitou hurikánu

Vyšlo nové album Anny von Hausswolff Dead magic & musím říct, že za mě dobrý. Jde o pochmurný experimentální rock, temný jako noční krajina bičovaná úpěním větru, ze které místy vycházejí záblesky něčeho krásného.

Mám pocit, že jde o jednu z těch nahrávek, která nejlépe funguje naživo, se zvukem vytočeným do praskavých maxim, kdy člověk stojí tak blízko předním reproduktorům, až mu drnčí zuby.

Přesně takhle jsem se s ní setkal poprvé, když předskakovala Swans. Přišel jsem o něco později, do poloviny drone šílenství, které vibrovalo celým divadlem Archa. Nakoukl jsem z horních ochozů do moře lidí dole – černé stěny, černé stropy, černé oblečení, černá světla – jako kdybych vstoupil do pekla. Seběhl jsem níž, postranní chodbou se protáhl co nejblíže pódiu. A když jsem udělal poslední krok – z betonové podlahy na parkety hlavního sálu – ovládly mě vibrace, přenášely se z věží reproduktorů přímo do zubů. Pane bože! To je krása! Jsem doma. Nekonečné drone finále. Dechberoucí intenzita. Nechtěl jsem aby nikdy skončila. Nikdy.

Laťka byla nastavená tak vysoko, že ji nic nemohlo překonat. A taky nepřekonalo. Když jsem ji poslouchal z nahrávky, to extatické opojení se nedostávalo nehledě na to, jak moc jsem vytočil hlasitost. Všichni se ženeme za tím dávným okamžikem prvního drinku, první tabletky, prvního vpichu, prvních tónů, které jsou mocné jako nic na světě, a které se už nikdy nemůžou opakovat.

Moc bych ji chtěl zase slyšet naživo.

The Mysterious Vanishing of Electra je asi nejpůsobivější track, který by naživo byl tak zatraceně mocný. Naskakuje mi husí kůže jen z představy jak se přese mě valí vlny vokálů, jak Anna křičí „and you cry“. Potřebuju cigaretu.

Ale přesto se žebříček žen, které chci, aby na mě řvaly, se nemění. První příčka stále patří Julii Christmas.